Leží už asi týden na trase Nový Bor – Česká Lípa, za odbočkou na Skalici. Teprve včera jsem si jí všimla pořádně. Má zoufale rozevřenou tlamičku. Jakoby křičela…
Začátkem května jsem našla v lese pod dubem mrtvé prasátko divočáka. V první chvíli to vypadalo, že jen tvrdě spí a matka si odskočila. Každý ví, jak matky rychle využijí čas, když miminka usnou. Tak to ale pod tím dubem rozhodně nebylo a netuším, co se mohlo stát. Prasátko ovšem vypadalo klidně, čumáčkem obrácené k východu, k poli, kde roste kukuřice. Naškubala jsem smrkové větve, ze stromu, co ho vyvrátila jarní smršť, tak alespoň ještě naposledy posloužil. Jsem zvyklá, že občas najdu mrtvá zvířata. Také jsem kdysi pomáhala na veterině a ani tam nešel vždycky život zachránit. Tak proč mě ta malá liška tak rozhodila… Kde byla tvoje pověstná rychlost a mazanost, kmotro liško? A sama si v duchu odpovím. Vždyť to bylo mláďátko, ještě se nestačilo naučit všechny fígle, jak to chodí v životě. A silnice se, bohužel, stejně skoro nikdy nedá obelstít ani vychytat. Lištička běžela z jedné strany na druhou. Z křoví a trávy přímo ke stěně. Je tam stěna proti hluku, zvukům, co já vím. U té stěny skončila.
Muselo to hodně bolet, když jí vjelo na maličký hřbet přes tisíc kilo a možná také náklaďák. Zemřela s otevřenou tlamičkou. S výkřikem. Možná volala svou maminku jako jsme to všichni někdy jako malí v těžkých chvílích dělali. Kde jsi, jak to, že tu se mnou nejsi, když to tak strašně bolí… Anebo něco úplně jiného, ale teď už je to jedno. Blbé je, že ji není možné ani odnést, naházet na ni větvičky… Je to frekventovaná silnice. Takže ji čeká to, co ostatní zvířata, která zůstanou ležet na cestě. Budeme po nich jezdit, lisovat je, až tam budou jen malé hromádky a ty budou menší a menší, a pak už nic, jen mastný flek, poslední stopa, kterou nakonec smyje déšť. I tak se často odchází ze života…
