Svět je nepochybně v rozloženém stavu. Rozporcován na malé kousky a součásti, které je potřeba znovu složit. Lidé se mění v méně či více schopné montéry.Rozumět a umět číst návody znamená často víc než vysokoškolský diplom.
Běda tomu, kdo nerozumí. Zatímco fyzikové se zabývají kvarky, leptony a bosony, my, obyčejní smrtelníci, vážně dumáme nad houpačkami, botníky a postelemi...
Objednala jsem kočkám houpačku. Na obrázku primitivní věc. Čtyři kůly, houpačka zavěšená na provazech. Když to všechno rozložíte, zjistíte, že nemáte vrtačku na dřevo, chybí jeden vrut a patenty houpačky dobře nezacvaknou do sebe, takže jsem použila sichrhajcku s vědomím, že je pro kočiččinu prdelku nebezpečná. Ale než něco vymyslím… Zprovoznit houpačku trvalo dvě hodiny.
Ani nejmenší, pitomý noční stoleček není v pevném stavu. Myslím, že většině národa to nevadí, protože máme zlaté české ručičky, schopnost improvizovat, řezat, pilovat, brousit, nahrazovat a…éra socialismu dovedla tyto vlastnosti k dokonalosti. A kdo se nic nenaučil, musí si zavolat montéry. Většina firem má svoje nebo pronajaté montéry, kteří nám, nemehlům, přijedou za patřičný obnos nábytek a přístroje smontovat. Někdy u toho vedou řeči, jak je to jednoduché a že nechápou, jak si někdo může na takovou primitivnost volat lidi, jindy zase tvrdí, že je to šíleně náročné a bez odborníků si můžete lehnout akorát na krabici, ve které je vaše postel uložená…
Před lety, ale už v době rozložených výrobků, jsem si objednala příborník od pana Šindeláře. „Budeme ho muset složit?“ ptala jsem se opatrně. Smál se.
„ Přivezu vám ho už hotový.“ Tak to byla teda rána! V noci jsem nespala. Nebyla jsem si jistá, jestli obrovská skříň projde zahradní brankou a dveřmi na terasu. Jestli se vytočíme s obří almarou v kuchyni… Nakonec všechno dobře dopadlo. Skříň se skládala ze dvou kusů, které se položily na sebe. Jak důmyslné. Dodnes ji mám ze všeho nejraději, protože nemám žádné špatné vzpomínky na pot, slzy a sprostá slova a na to, jak chybí nějaké vruty, šrouby se protáčejí, díly do sebe nezapadají, viklají se panty či vlní překližka, která má tvořit dno šuplíku.
Také uvést do provozu americkou ledničku nebylo úplně jednoduché. Teda její funkci – vyrábět kostky ledu, což je vlastnost, pro kterou si ji nejspíš moji bližní vybrali. Koukali pak jako blázni, že potřebuje přívod vody. Měla vyrábět kostky ledu za každou cenu, i když gumová hadice překážela na chodbě, zakopávali jsme o ni a nadávali. Když si pak kamarádka chtěla pár kostek dopřát, zmáčkla několik tlačítek a lednička hlásila, že udělala něco blbě a ať to okamžitě napraví nebo přestane vyrábět led a vůbec pracovat… Už dávno po ní nikdo nic nechce. V klidu si chladí a mrazí, led se nikdo neodváží požadovat, občas jen technicky zdatní jedinci, kteří ji napojí hadicí. A stejně někdy v noci divně chrčí a skučí, jakoby ji něco bolelo. Doporučila jsem, aby si přečetli návod, ale vrhli se na mě jako supi, že to dávno udělali. Tak nevím, proč po nocích tak vyvádí. Třeba se jen bojí, chtěla by společnost nebo aspoň rozsvítit. Možná ji z naší velké domácnosti bolí hlava a potřebovala by pár kostek ledu.
Často také slyším nebo čtu, co vlastně potřebuje dnešní svět. Novou filosofii, schopné politiky, statečné jedince, zachránit lední medvědy, nekrmit sýkory, nový román, ekologické domy, víru… Začínám si myslet, že úplně nejvíc svět potřebuje schopné montéry. Aby všechny ty rozložené kousky a součásti dali pěkně dohromady a svět mohl zase fungovat.
(Z mojí „Kabelky“)
