Četla jsem nedávno recenzi na film Vybíjená, natočeného podle románu Michala Viewegha. Je to údajně (film jsem neviděla) groteska o přátelství, osudových láskách, kráse a ošklivosti, alkoholu a hledání lidského štěstí.
To poslední je takové věčné téma. Na lidech je nejdojemnější, že ho pořád hledají a kdyby náhodou stálo vedle nebo na nich sedělo, tak ho přehlédnou jako mušku. Protože usilovně pátrají. Někde tady musí být…
Abiturientský sraz je autenticky posmutnělý a melancholický, píše autor článku.
A dál je to rána za ránou, jako ve správné vybíjené. Potemnělé životy, ze kterých zmizela naivita a dychtivost. Osamění, frustrace, alkohol. Líp už prý bylo a předpokládají, že v dalším životě je nečeká nic překvapivého a převratného. ( Nevím, jak na to přišli, protože nikdo na světě neví, co ho čeká…). Nabyla jsem dojmu, že se jedná o hodně staré lidi, možná stoleté. Ale i přesto jsem v duchu remcala. Znám přece staré lidi, co se starají o včely, osly, chameleony, vyrábějí keramické hrnky s rozkošnými obrázky, hrají na housle, chodí na výstavy, učí se čínsky, pěstují byliny, vysedávají na lavičkách a v kavárnách, píšou verše, jezdí na koni, chodí do hospody, stloukají kurníky, hrají aktivity, lepí modely lodí, cestují pouští a pralesem, zajímají se o ekonomiku republiky Nauru, létají letadélkem kolem nejvyšší hory světa a sledují z invalidního vozíku chrtí dostihy ( jako můj kamarád Luboš).
Osobně znám také skoro sedmdesátiletou dámu, která má energie jako ČEZ, našla si milence a založili spolu motýlí farmu kdesi v Jižní Americe. Paní Rychtaříková z Chřibské má zase několik koček, zahradu plnou ptáků a o zábavu postaráno. Dává pozor, aby kočky nehonily ptáky a ti mohli v klidu zobat z krmítek, protože ona je krmí i v létě. Nechtěla se s nimi rozloučit, prý by jí chyběli. V zimě také dokrmuje srny. Momentálně ji baví potkan, který ji denně navštěvuje a sbírá na zahradě slunečnicová semínka, co odpadla od zobáku ptáčkům. Je podobná Květě Fialové, prostě nádherná, přestože vykouří dvě krabičky cigaret denně. Ona kouřit musí. Dělá jí to radost a ještě vysílá ptákům kouřové signály, když jim hrozí nebezpečí.
Po cyklostezce u Žizníkova jezdí na kolečkových bruslích pán, která má bílé vlasy svázané do culíku, šlachovité tělo a vypadá líp než někteří takzvaní vystajlovaní šampóni…
Pak jsem se ve zmíněné recenzi dočetla šokující skutečnost. Abiturientům bylo čtyřicet. Tak to jsem nečekala!
Ale mohlo mě to napadnout. Podle fotky u článku. Copak by mohla Simona Krainová hrát nějakou stařenu? Frustrovanou, krásnou čtyřicátnici, to jo.
