Můj osobní pozdrav slunci

   Naposledy jsem cvičila v roce 1975 na spartakiádě. I té jsem se však chtěla vyhnout. Místo tělocvičny jsme trávily čas s kamarádkou Libuší v mléčném baru na rohu Opletalky a Václaváku, což bylo ještě dobré, protože jsme také mohly sedět v baru úplně jiného kalibru.

     Jenže profesorka tělocviku si na nás došlápla. Když prý nebudeme cvičit, nebude zápočet. Nesměly jsme kazit akci, kvůli které byly prázdniny v Praze o čtrnáct dnů dřív, byl nastolen zvláštní režim v dopravě a podnik zahraničního obchodu Koospol nechal přivézt mimořádných osmdesát tun uherského salámu. Také byly k dostání banány a mandarinky.

   Nebyla to dobrá zpráva, protože jsme s Libuší neuměly jediný pohyb a bílé koule na tyči nám padaly neustále z ruky jako při Parkinsonu… A to jsme s nimi měly ještě kroužit nad hlavou jako s větrnými mlýny, vrchol produkce. Po nocích jsme sestavu brousily na chodbě studentské koleje, před zrcadlem. Myslím, že nás spolubydlící na Větrníku měly plné zuby, protože v nočních hodinách se z chodby ozývalo funění, sípání, nadávání a rány (to když koule vrazily do zrcadla). Nakonec jsme na Strahov šťastně nastoupily, možná se cítily i důležitě a zápočet jsme dostaly.

    To byl poslední koordinovaný pohyb mého těla. Vůbec jsem nechápala tu změnu. Mám kufřík plný diplomů z pionýrského tábora v Beskydech, kde jsem ve všech disciplínách zvítězila naprosto suverénně. Jenže člověk se mění…  Asi jsem nemohla najít ten správný pohyb, který by mě uspokojil. Aerobik mně přišel směšný, jak při něm vykřikují ááá, squash šílený a k oblíbenému fotbalu zase chyběli spoluhráči…

    Pak mě sousedka v paneláku, po narození třetího dítěte, v šestinedělí, vytáhla do posilovny. Musím říct, že jsem si připadala jako v ráji. Žádné hrnce, plíny, koš s prádlem, mixér, pračka, sporák. Tady byly jiné stroje. Nadšeně jsem je zkoumala. Dáša mi ukazovala, co všechno dokážou, přidávala zátěžové cihličky a dělala mi osobní trenérku. Nakonec jsme si vzaly švihadlo. To zvládnu levou zadní, říkala jsem si. Raz, dva, tři… Odskákala jsem snad dvě stě. Dáša jásala, jak jsem šikovná. A najednou rup. Poklesla děloha, jak mně potom odborníci vysvětlili. Neměla jsem se prý tak brzy po porodu namáhat. Což mě utvrdilo v tom, že nemám dělat nic. Někdy je to nejlepší. Člověk nic nezkazí. A děloha zůstane na místě.

   Smířila jsem se, že mé tělo zůstane už nejspíš do smrti ve stavu nečinnosti, jakéhosi falešného zimního spánku.

   Jednou jsem ale viděla v Praze na přednášce jogína Joseffa a měla jsem pocit, že jóga-vipassana bude to správné pro moje tělo. Tento druh jógy je založen na původním učení Siddharty Gautamy Buddhy o stálém uvědomování si tělesných pocitů. Zřejmě jsem si představovala, že se budu jen protahovat a válet na podložce. Akorát, že Joseff učí jógu v Praze, což mám z místa bydliště osmdesát kilometrů. Váhala jsem.  Po třech letech jsem pochopila, že můj jogín se do severních Čech nepřestěhuje. Byl by blázen, když bydlí na Praze šest… Čas dozrál, Mohamed musel k hoře. Najednou jsem stála před šestou hodinou ranní na zastávce autobusu v České Lípě ( a to jsem ještě musela dorazit z naší vesničky). Trochu mrzlo, všichni zívali a mě napadlo, že jsem šílená. Pak jsem se ale zastyděla. K józe přece nějaké to odříkání patří.

   Moje první hodina začala. Nejdříve jsem si ujasňovala, která ruka je pravá a levá (dřív jsem s tím neměla žádné problémy), co je kobra a holubička… Představte si člověka, který přijde mezi převážně zkušené jogíny a neumí ani slunce pozdravit. „To určitě znáte,“ řekl Joseff. „Pozdrav slunci…“

„Jen teoreticky, vím, že existuje…“

Opisovala jsem zepředu, zleva, zprava, ale nakonec jsem stejně „ryla držkou v zemi…“ ( teda v parketách).

    Svatý Joseff. Zvládl to. Zvládl toho v životě víc. Ovšem, nebýt zkušenosti z indického vězení, kde se setkal s ledasčím, možná by po mně hodil klíče.

    A tak skoro každou středu stojím na zastávce před šestou. Minule byla za Mělníkem bouračka, měli jsme velké zpoždění, proto jsem celou cestu z Holešovic běžela. V metru po schodech, Kulaťák za pět vteřin a pak kus Horoměřic. Přišla jsem skoro na minutu přesně – v devět. Ale bylo to na infarkt. Ještě, že Joseff má několik cviků i na posílení svalů srdce…

    Po roce už vím, co se po mně chce. Udržím se jakžtakž na jedné noze (když si večer předtím nedám rulandské), zapletu ruce do chobotu. I na hlavu se postavím.

   A víte, co je nejtěžší? Rovně a uvolněně stát.  A dýchat! To by mě nikdy nenapadlo.

  Tak dobrý den, milé slunce!