Vypadala jak Naomi Campbell, když se plavným krokem procházela po molu, tedy střeše našeho domu. Měla jsem ji tenkrát hnát sviňským krokem... jenže jsem sprostě naletěla.
Na krásné oči, rozkošná ouška, sexy náprsenku a hedvábný kožíšek.
„Máte na střeše kunu,“ volala sousedka, která na nás kouká seshora, protože bydlí o kopec výš. „Ať se má dobře,“ odpověděla jsem v euforii po letech prožitých v paneláku, se srdcem na dlani pro všechny příchozí živočichy a v přesvědčení, že dům je dost velký pro všechny.
Po deseti letech života na venkově vykopávám válečnou sekeru, vyhlašuji otevřený boj a přiznávám, že nechci žít v jednom domě s krásnou modelkou!
Nezvaný host si vesele přimigroval a nehodlá odejít. Asi máme dobrou polohu, kousek od lesa, také zahradu plnou ptáků a sousedovy slepice. Jenže jako spolubydlící se neosvědčila. Nikomu nevadily její občasné úlety na půdě. Když shazovala zavařovací sklenice, koulela starými golfovými míčky a skákala jako na trampolíně, dívali jsme se po sobě chápavě. Ať si užije. Pak si přivedla kámoše, měli děti a nastalo peklo. Půda měla původně sloužit vysoce romantickým účelům jako je sušení lipového květu, divizny a máty. Teď je z ní smeťák, na kterém řádí banda puberťáků zanechávající po sobě spoušť a jako pozdrav výkaly s třešňovými peckami. Jednou večer, kdy nebyla vidět ani hvězdička a kuny kaňkovaly (namlouvaly se) bylo jasno. Musí ven!
Protože žiji v Libereckém kraji, který má elitní chemickou jednotku, vyhlásila jsem kunám válku, ve které byly hlavními zbraněmi savo, incidur a další dezinfekce. V zoufalství jsem nakladla na půdě i naftalin. Ačkoliv jsem měla roušku, k večeru jsem byla lehce přiotrávená a když jsem v noci slyšela, jak si koulejí tabletkami naftalínu, mohla jsem dostat infart. Bylo jasné, že chemická cesta nikam nevede.
Začala jsem se vzdělávat, inteligentní vojevůdce má větší šance než nevzdělaný buran. Rádio puštěné za stěnou v místě předpokládaného pelechu. Rádio přímo na půdě. Elektronická plašička, světla reagující na pohyb... do toho znovu naftalin. A znovu puberťácké mejdany jak na drogách
Moje kadeřnice Jitka mě poučila, že kuna není mol a vybavila igelitkou lidských vlasů, prý účinný prostředek. Trochu jsem přemýšlela nad etikou svého činu. Jak by se asi tvářila zákaznice R., která si na sobě dost zakládá, je manažerkou významné firmy, jezdí luxusním BMW a zná se s kdekým, že se její vlasy míchají v jedné igelitce s vlasy prodavačky Boženy a Zdeničky, uklízečky z blízké školky či zakouřenou kšticí dědy Olina. A společně se ty vznešené a nevznešené chuchvalce válejí u nás na půdě... Teď si představte, že zapomenete, co jste kam rozmístili a jdete do takového minového pole hledat batoh na cestu. Sáhla jsem do něčeho, co připomínalo kštici nebožtíka. Pak zaječela plašička, právě když šlapu na naftalin... Je to na zabití.
Tohle rozkošné zvířátko s postavou modelky a výrazem neviňátka mě dohání k šílenství. Pronásledují mě myšlenky zločince a zlé sny, ve kterých kladu pasti a napichuji slepičí vejce stříkačkou s fridexem (prý účinný prostředek). Protože po procitnutí je jasné, že totální vyhlazení nezvládnu, napadne mě, že by bylo dobré zvednout pojistku, dům podpálit, a tak problém vyřešit. Pak si postavit betonový kryt bez nejmenší skuliny. Aby za námi náhodou nepřišly. .. modelky krásné a věrné. Deset let to s námi táhnou.
Na druhou stranu jsem dostala od kun životní lekci. Nikdy by mě nenapadlo, že budu někdy proti přírodě bojovat. Že jedním z největších zážitků při návštěvě pražské ZOO, která je úžasná a nádherná, bude to, jak koukám tygrovi k zadku a fascinovaně hledím na hromadu, kterou si ulevil. Nedokážu myslet na nic jiného než jak bych se k jeho výkalům dostala. Přemýšlím, koho z ochotného personálu, který je (podle cedulek, ale i skutečnosti) připraven odpovědět na cokoliv, oslovit. Bude připraven dát mi také igelitku tygřího trusu? Je to prý stoprocentně účinný prostředek proti kunám. Musím věřit. Nevěřit je hřích.
( Z mých „Molů“)
