Vzdychám a trochu mi škube levé víčko, když ten mladíček, hydrogeolog, nejspíš po škole, tady učeně vypráví, jak v žádném případě naše vesnice o vodu nepřijde.
Protože zlom je takový, sklon makový, vrstva jílová… Chce se mi zařvat do publika v jídelně mateřské školy, kde máme veřejné projednávání: lháři, ulhaný!! Je jasné, jak to s celou tou vaší partou je, že už se nemůžete dočkat, až ty svoje rypáky a rypadla zaboříte do lesíka, kde je písek, po kterém tak toužíte…
Někdy nemůžu umíchat čokoládovou hmotu na obalování perníku, jak to dělávala maminka v dětství. Něco je blbě. Buď je v másle hodně vody, cukr je moc rafinovaný, kakao divné či rum padělaný, zkrátka ingredience se odpuzují, místo, aby vytvořily hladkou hmotu jako kdysi. Naposledy jsem dostala takový vztek, že jsem všechno, včetně vzpomínky, vylila do záchodu. A ještě jsem si přitom polila prkénko a podlahu. To jsem si fakt ulevila. Je to jako s tou vázou, kterou ve vzteku rozbijeme, a pak musíme zametat. Taky nic moc.
Taxikáře, co na mě najel z vedlejší, jsem honila asi půl hodiny po České Lípě. Když jsem ho dohnala u obchoďáku, sdělil mně, že jsem situaci zvládla bravurně. Já mu řekla, že je kůň. Nevím, proč si ulevuju zvířaty, která mám tak ráda a o kterých si myslím jen to nejlepší…
Minulý týden jsem zasadila v podvečer do nádoby na terase nádherný nevěstin závoj. Tak jsem se na to celý den těšila! Opatrně jsem kytku vytáhla z plastového květináče. Šlo to dost blbě, prorostly jí kořeny. Pak jsem ji asi třikrát přemístila, aby byla přesně uprostřed. Nakonec se umělecké dílo podařilo. A ve chvíli, kdy se otočím, tak můj pes vyrve šater z mísy a běží s ním po zahradě. Drží ho pod krkem, mlátí s ním o zem jako na bojišti, drobné kvítky padají do trávy. Letím za psem, křičím na celé údolí, že je kráva nebeská, chytnu tu velkou mordu, vyrvu z ní Rosu Sch?nheit… a vrazím psovi takovou po čuni, že jí málem rotvajleří palice uletí.
Když Adámek něco chtěl, a pak zase ne a pak zase znovu chtěl, vyběhla jsem před barák, sedla si na schody a pár minut zhluboka dýchala. Co kdyby mezitím strčil prsty do zásuvky, sedl si na plotnu nebo podpálil koš s třískama. Jsem příšerná, nebezpečná babička.
Často si říkám, že jsem se nic nenaučila. Tak dlouho žiju a takové mizerné výsledky. Vypadá to, že jsem vychodila zvláštní či pomocnou školu… K čemu mně byl celý můj slavný život, nejrůznější výcviky psychologů, supervize, kurzy, postgraduální vzdělávání, meditace. Když tady syčím jako papiňák a začíná mi škubat i pravé víčko. Zase někdo v televizi rozpřádá evidentní lež. Také mám neodolatelnou touhu ohnat se po sršni. Ale proč, když každý přece ví, že je to mírumilovný tvor, který, pokud není ohrožen, nenapadá. Ne, chci něco změnit ve svém životě… nechám ji sednout na ten stůl. Mám přece šedesát hodin výcviku v krizové intervenci, zvládnu to.
