Vancouver – dřevorubci, draví ptáci a konečně i ten medvěd

Vždycky jsem si říkala, že největší krpál, který jsem kdy vyšlápla, byl kopec na Bezděz. Ovšem jen do doby, než jsme drápaly v Austrálii po Blue Mountains. No, a je to tu, i ty byly překonány. Minulý týden jsem si střihla Grouse Grind neboli stezku na Grouse Mountain, nejvyšší místo Vancouveru, kde máte celé město jako na dlani.

Člověk je tvor soutěživý a rád překonává i sám sebe. Jak vidno, řadím se mezi ně i já.

Úsek je obtížný, což hlásá i webová stránka. Lidem v kondici to prý zabere zhruba hodinu a půl, těm netrénovaným, mezi které patřím já, to trvá průměrně dvě hodiny. Fakta jsou daná – délka úseku 2.9km, převýšení 853m a 2830 schodů.

Jakmile začnete, není cesty zpět. Dolů by to bylo snad ještě horší. ´The only way is up´ mi znělo v uších celých těch úmorných sto dvacet minut. Na vteřinu. Mají to pěkně spočítaný. Jedna noha, druhá noha, vzhůru po ´přírodních´ schodech, kořenech, krůpějích potu, které se vpíjí do vyprahlé země, prostě lesem, nahoru, přímo do nebe.

Trasa je rozdělená na čtyři úseky a o každém vás informuje informační tabule, že jste ve čtvrtině, polovině a tak dál. První úsek jsem si říkala, jestli jsem se nezbláznila. Ale jak říkám, i já jsem člověk s ambicemi. Když už tu jsem, byl by hřích, kdybych tu horu nepokořila. Druhý úsek byl lepší, což mi dodalo elán do fáze číslo tři. Šlapu, funím a jsem neustále ´předjížděna´ běžcem, který kontroluje hodinky a pravděpodobně se snaží trhnout rekord, vrásčitou paní ve středních letech, Japonkou, které mohlo být něco mezi čtyřiceti a sto dvaceti a malým klukem, který všem okolo s úsměvem sděloval, že utekl rodičům. Pod rouškou zdvořilosti, jsem pouštěla své kolegy spolulezce a získávala tak cenné vteřiny, kdy jsem mohla popadnout dech. Všichni s úsměvem děkovali a já jen pokaždé noblesně mávla rukou.

Čtvrtou část si moc nepamatuju, neb jsem už byla v deliriu. Říkala jsem si, že jsem cvok. Každopádně když se stromy rozestoupily a já zase uviděla modré nebe, těch pár finálních desítek metrů jsem dokonce doběhla.

Vancouver byl rozprostřen pode mnou, zahalen do modravého hávu.

Zábavný program se dvěma dřevorubci (lumberjacks) neměl chybu. Už dlouho jsem se takhle nenasmála. Když se oba pomocí lanového oka a ozubených bot během pár vteřin vyšplhali na vrchol dvou kmenů a doslova natřikrát seskočili dolů, všem se tajil dech.

Program je pestrý a nabídka různých atrakcí (nelevných) je bohatá.

Vtipní dřevorubci, přehlídka dravých ptáků či sedačková lanovka na úplný vrchol k ´Eye of the Wind´,  modernímu ´větrnému mlýnu´ je zadarmo. Odměnou je jim váš zájem, potlesk a poděkování.

Máte-li štěstí, můžete vidět vlky a dva místní medvědy jménem Grinder a Coola. Jeden se v parném dnu oddával chladivým radovánkám. Když vodní lázeň nesplnila účel, začal se rochnit ve zbytku špinavého sněhu. Druhý se naopak oddával slunečním paprskům a líně se opaloval na vyhřáté kůrové podestýlce.

Za všechno ostatní zaplatíte – za vyhlídku z větrného mlýnu (necelých 17 dolarů). Pro ty otrlejší, adrenalinu chtivých je tu tzv. mountain ziplines, kdy se na laně proženete údolím takovou rychlostí, že si říkám, jestli člověk má čas tu krásu kolem vůbec vstřebat. I když o to tu asi nejde. Každopádně při paraglidingu, který trvá zhruba dvacet minut, už se člověk pokochá. No a pro ty ještě movitější a kteří preferují pohodlí, je tu vyhlídkový let vrtulníkem.

Pokud se někdy vypravíte do Vancouveru, Grouse Mountain (v pěkném počasí) vřele doporučuju. Ať už si ji vyšlápnete jako já, nebo se i nahoru svezete lanovkou. Je to opravdu nezapomenutelný zážitek.