Vancouver, aneb setkání s místní zvířenou

Všude po Kanadě visí cedule ´pozor na medvědy´ s návodem ´co dělat, když´ v případě, že potkáte nějakého hnědo či černosrstého chlupáče. A já jako na potvoru ještě neviděla ani jednoho - bohužel. Ani místní kočkovitou, pumu americkou - naštěstí. Prý až se mi zachce se procházet v lesích výše položených, měla bych se přidružit k někomu se psem. Ne snad, že by pes pumu zahnal, ale abychom měli co ´obětovat´.

Je fakt, že přímo ve Vancouveru na výše zmíněné čtyřnohé obyvatele těžko narazím, ale i tak tu mám o zábavu postaráno.

Plavu si v oceánu, nějakých 30m od břehu. Kousek za mnou se z vody vynořila hlava. Á, kolega plavec, říkám si. Tak jsem se víc otočila a utrpěla šok. Hlava to sice byla, ale tulení! Korálkovité oči se na mě jakoby pobaveně usmívaly a celý groteskní výraz dokreslily dlouhé bílé vousy klenoucí se od tuleního čumáku. Tuleň je možná na místní plavce zvyklý, ale já na tuleně rozhodně ne. Několik jsem jich už viděla, ale vždycky z břehu a bezpečné vzdálenosti. Těžko říct, jestli byl tuleň stejně ´vyplesklý´ jako já. Hlavou se mi začaly honit naprosté voloviny typu - kouše tuleň? Mám kolem sebe kopat jak o život nebo mám nehybně ležet na hladině, což nám radili před lety v Austrálii v případě, že bychom se při šnorchlování potkali se žralokem? Ne že bych si myslela, že mi tuleň urafne nohu, ale .... Co vlastně dělá takový vysmátý tuleň? Prý nic. Vykoukne, ´pozdraví´ a plave si dál. Já taky plavala. Ke břehu. A jako o život. Večer jsem pak z pláže pozorovala dva, jak dovádějí v západu slunce. Byla to taková roztomilá tulení pleskaná, kdy z vody vyjela hlava a tak třetina tlusťoučkého tělíčka a plácla sebou o klidnou večerní hladinu.

V Londýně v odpadcích bufetí lišky, v Kanadě mají mývaly. Včera jsem jednoho načapala na dvorku. Rachotil mezi grilem a prázdnými láhvemi od piva. Mohla to být docela slušná večeře. Nějaký ten zapadlý kousek karbanátku či párku a k tomu pár hltů chmelového moku.

Jeden odrzlý mýval bydlí hned vedle stánku s občerstvením ve Stanley Parku. Viděla jsem ho tam už několikrát. Pokaždé to začíná stejně. Objeví se - bázlivě se přikolíbá, na tváři přívětivý, téměř kamarádský výraz. Přešlapuje z jedné tlapky na druhou a pracuje na očním kontaktu. Já, co by přivandrovalec z Evropy, který mývala v životě neviděl, jsem nadšena setkáním s místním černobílým zvířátkem. Mýval je ovšem zvíře divoké a jeho krmení je samozřejmě zakázané, takže na moje hranolky s rybou si může nechat zajít chuť. A stejně by mu po nášupu tučné, nezdravé pochoutky mohlo být pěkně šoufl. Cvakám jednu fotku za druhou. Mýval možná doufá, že když zapózuje, přece jenom mu něco hodím. Nehodila jsem. Na sekvenci fotek, které jsem pořídila, se jednoznačně zračí změna výrazu od přátelského, plného naděje, přes skeptický, následně nevěřící, že ze mě asi nic ´nekápne´, po viditelně naštvaný. Mýval se napřímil, protáhl drápky a začal si to odhodlaně mašírovat k mému stolečku. Nečekala jsem. Čapla oběd a utekla, za smíchu okolních strávníků. Ovšem jen do doby, kdy si to mýval namířil právě k nim.

I na racky je radno dávat si pozor. Necháte-li věci na pláži, nikdo vám je nesebere, ale dozajista přijdete o svačinu. Během chvíle se vám ´vloupají´ i do igelitky a spořádají na co přijdou. Ve Stanley Parku racci holdují poněkud vhodnější stravě - mořským hvězdicím.

´Vtipné´ tabule u pláží a parků hlásají ´Jestli si myslíte, že jste viděli kojota, pravděpodobně jste ho viděli.´ Já si myslím, že jsem před pár dny viděla kojota, takže jsem asi viděla kojota. Za večerního šera se zpoza klády na pláži vynořila silueta pohublého opelichaného čehosi, co mi houpavým poklusem přeběhlo přes cestu a zaplulo do křoví.

Vancouver je takzvaně ´zelený´, velmi přátelský k životnímu prostředí. A člověk tu má přírodu doslova na svém prahu.

Pláž. Hory, les, dravé řeky v severním Vancouveru. No řekněte. Kdy se člověku ve městě poštěstí vidět orla, který za letu drapne rybu z oceánu a odplachtí poobědvat na skálu opodál?