Neobyčejné osudy obyčejných lidí

Během mých cest jsem se potkala s nepřeberným množstvím rozmatitých lidí. Ať už z hlediska jejich původu, úhlu pohledu na různé otázky či životních příběhů. Tři neuvěřitelné příběhy za všechny….

Před dvěma lety jsem potkala Indku, jež od svých sedmi měsíců vyrůstala v Německu. Z indického sirotčince ji adoptoval německý pár a asi rok na to jí ze stejného sirotčince pořídili malou, opět několikaměsíční, mladší sestřičku. Je Němkou, cítí se Němkou, nemá ráda Angelu a Frankfurt považuje za neosobní předražené město, kde má ovšem dobrou práci, která by se v jiných městech, kde by třeba bydlela radši, hledala prý hůře. Miluje české knedlíky, které jí vařívávala babička. Česká babička. Děda z tátovy strany byl totiž Čechoslovák. Tatínek se narodil ještě u nás, ale v dětství s rodinou emigrovali do Německa. Maminka byla z bývalé Jugoslávie. Takže když byla kamarádka nedávno v Praze, svíčková s houskovým knedlíkem byla jednou z položek na seznamu českých jídel, které si za víkend rozhodně musí dát.

O svém životním příběhu vypráví bez emocí. Nemá ambice dozvědět se o svých biologických rodičích. Žádnou z indických řečí nehovoří a v Indii byla jen jednou. Před pár lety se sestrou vydaly na cestu napříč mateřskou zemí a v Kerale navštívily místo, z něhož obě pocházejí. Její sestra by prý ráda věděla o svém původu víc, ale do záznamů v sirotčinci prý nahlédnout nesměla. Jedinou šancí, jak se něco dozvědět, je najmout si právníka a prokousat se neuvěřitelnou indickou byrokracií bez záruky na úspěch. Možností, co se stalo je hned několik, a všechny mají společný jmenovatel - nějakou katastrofu. Rodiče mohli zemřít, mohly se narodit svobodné matce, mohly být výsledkem znásilnění, nebo se prostě narodily jako dívky, což může být rodinným ´prokletím´, neb je všeobecně známo, že lepší je mít syna.

Německo je na přistěhovalce zvyklé, zvláště ve velkých městech, ale indická komunita je v menšině, třeba oproti té turecké. O Turcích se ví. Byli prý najímáni na různé práce, a pak prostě zůstali. Když Turek mluví plynně německy, nikdo se nad tím nepozastaví. Indka s dokonalou němčinou prý vždy vzbudí překvapení a následnou zvědavost. Prý si na to už zvykla, ale nikdy jí to nepřestalo udivovat – pro ni je to samozřejmě přirozené, normální….

Jsem ze Salvádoru, zněla odpověď na moji obligátní otázku ´where are you originally from?´. Víš, to je ta země ve střední Americe. Vím, protože jsem nedávno viděla otřesný film s názvem ´Voces inocentes – Hlasy nevinnosti´, který pojednává o hrůznosti občanské války, která trvala více jak deset let a při které zemřely desetitisíce lidí včetně dětí, zejména chlapců, kteří byli verbováni ve věku pouhých 12 let.

Od války uběhlo přesně dvacet let - tedy v době kdy jsem potkala kluka jménem Miguel, okatého, s černými hustými vlasy a olivovou pletí. On sám mohl být na prahu dvacítky. Než jsem si to v hlavě utřídila, vyrukoval na mě s informací, že právě z toho pekla s ním máma, coby ročním miminem utekla. Máma o válce nemluví, jediné co ví je, že když přišla o všechno a všechny, jednoho dne se sebrala a prostře šla a šla, nikde se nezastavovala a šla. Podrobnosti prý neví, nebo se o ně prostě nechtěl podělit. S mámou se dostal až do Kanady. Mluví brilantní angličtinou stejně tak jako naprosto úžasnou španělštinou, kterou ho naučila máma. V Salvadoru nikdy nebyl a ani máma se tam nechystá, přišla o všechno a Kanadě je vděčná za nový začátek.

Stojím ve frontě na odbavení a přede mnou pošupuje zavazadla skupinka dvou postarších dam v pěkně střižených kostýmcích v doprovodu typického anglického elegána. Z konverzace jsem vyrozuměla, že do Prahy cestuje jen jedna z nic a že starší pár je tu jen jako doprovod. Ženy mezi sebou komunikují česky. Pán je Anglán jak vyšitý – tvídové sako s koženými záplatami na loktech, znáte to…

A kam prý letím. Aha, taky do Prahy…a vadilo by mi se postarat o švagrovou? Není zběhlá v létání, sama cestuje teprve podruhé a navíc moc nerozumí anglicky. Ale jo, proč ne….už v davu čekatelů na odbavení jsem se dozvěděla, že starší ze sester v Británii žije už od roku 68. Utekla prý s bratrem. Rodiče s mladší sestrou už to prý nestihli. Proč se rozhodli utéct odděleně, jsem se nedozvěděla. Každopádně pro rodiče doma začalo peklo. Oba rodiče byli vyhozeni z práce a podrobeni výslechům tajné služby. Stejné otázky pořád dokola. Věděli jste o tom? Nevěřím, že byste neměli žádné tušení. A jestli jste měli, měli jste to okamžitě nahlásit,…. Otec prý unikl jasným uranovým dolům jen proto, že policista, který měl jejich ´případ´ na starosti prý měl nějakého emigranta ve vzdáleném příbuzenstvu a ví, co to udělalo s jeho rodinou. Nakonec si tatínek odseděl ´jen´ dva roky. Jako učitel si už nikdy neškrtnul. Máma po dlouhé době sehnala práci v továrně, aby měli alespoň z čeho žít, prý opět díky onomu příslušníkovi policie.

Otec se do Británie nikdy nepodíval, maminka prý jednou, těsně po revoluci. S bratrem se už se už dlouhá léta nestýkají.

Spokojenost na obou stranách – já jsem si poslechla naprosto úžasný životní příběh a paní si se mnou na oplátku prošla všechny obchody, o které dříve přicházela, neb se bála, že se na letišti ztratí a nakonec jí to uletí….

O usměvavém, života si užívajícím Indovi, kterého jsem potkala cestou na Vancouver Island a jehož vyprávění rozhodně patří mezi nej životní příběhy, si přečtěte na http://jodlova.blog.idnes.cz/c/199989/Jak-jsem-potkala-secteleho-Inda.html .