Na sněžnicích kanadským lesem

Ticho. Naprosté ticho. Nejtišší ticho, co jsem kdy slyšela. Že to nedává smysl? Jsem ztracena někde uprostřed Provinčního parku Cypress. Den se teprve líně probouzí. Do úplné bdělosti má ještě tak hodinu. Sluníčko zatím olizuje jen špičky stromů a potemnělé kopce v pozadí. Tak tady se někde před dvěma lety na lyžích proháněl Lukáš Bauer snažíc se ukořistit nějaký ten drahý kov.

Běžkaři si užívali upravených tras a já si užívala kanadského lesa se vším všudy. Na sněžnicích jsem to vzala napříč bělostným smrkovým porostem.

Když jsem stála na sněžnicích poprvé, připadala jsem si jak Kocour v botách. Jak se proboha dá chodit normálně s takovýma plácačkama? Nohy jsem měla od sebe tak široko, že by se mezi nima daly s úspěchem pašovat sudy. A úplně zbytečně. Po pár minutách mi ani nepřišlo, že mám něco ´divnýho´ připnutýho na botách a rozjařeně jsem po okolí běhala jak kamzík.

Ani si nepamatuju, kdy jsem byla naposled v zimě na horách. Asi proto si tady o to víc připadám jak v pohádce. Držím se vyznačených stezek, ale někdy mi to nedá a trochu odbočím a tu a tam sebou plácnu do neporušených nadýchaných prachových duchen.

Zase jednou jsem unikla z ruchu velkoměsta. No, jak se to vezme, Vancouver je po Londýně spíš taková velká vesnice.

V hlavě mám úplně vymeteno. I kdybych chtěla na něco myslet, tak by to nešlo. Jediné, co tu člověk nahoře zvládá vnímat je ten ´vtíravý´ klid, který se pomalu člověku rozlévá po celém těle. Tohle musí být nejlepší terapie na světě.

Asi si řeknete, že je les jako les. Možná máte pravdu. Ale já bohužel toho k porovnání moc nemám. Těch zasněžěných českých či jiných jsem zatím moc neproběhla, tak si teď užívám alespoň těch místních, kanadských.