Na Havaji je havaj, aneb týden na Oahu

´Tak jak bylo na Havaji?´, ptá se kamarádka. ´Ne, ne, počkej. Nejdřív mi řekni, jestli to tam vypadá tak božsky jako ve všech těch filmech….´

´No, žádný film situovaný na Havaji jsem neviděla, takže nevím, ale božský to tam bylo.

Obrovská okřídlená plechovka mě vyvrhla na letišti v Honolulu.

´Aloha!! Vítejte na Havaji. Tady máte ´Lei´. Usměvavý mládenec si mě spletl s účastníkem zájezdu, jinak bych květinový řetěz nedostala. To se stává opravdu jen v těch filmech….

Kdo byl na Oahu a nevytáhl paty z Waikiki, jako by tu nebyl. Krása ostrova podle mě spočívá v jeho rozmanitosti. Waikiki, s jednou z nejznámějších pláží na světě, je jedno velké turistické centrum s krásnými hotely, luxusními obchody, restauracemi a jinými lákadly, které dozajista provětrají vaši peněženku. To ale není ta pravá Havaj, ačkoliv i tohle pozlátko k ní neodmyslitelně patří.

Miluju trhy, takže návštěva ´International market place´ byla nevyhnutelná. Pravda, opět tak trochu past na turisty, ale kdo hledá, ten najde. A to jídlo. Z každého stánku voněla jiná dobrota. Pěkně jsem si to obešla, prohlédla, ochutnala – u každého stánku vám doslova vnutí kousek na ochutnání - a nakonec se vrátila tam, kde mi chutnalo nejvíc. Bylo fajn nekupovat zajíce v pytli – Aloha, paní naložila přesně to, co jsem chtěla, zaplatila jsem půlku, neb už stejně končí a jsou rádi, že si šmáknu, a odkud že to jsem? Mahalo a dobrou chuť. Mé první hodiny v ráji….

Pro přesnost bych měla přejít k oficiálnímu názvu Hawai´i, neb domorodec by byl výrazem Havaj asi dosti zmaten. Vzhledem k faktu, že novodobá havajská abeceda má pouze 13 ´znaků´ - 5 samohlásek, 7 souhlásek a apostrof zvaný ´okina´ - a neobsahuje hned dvě u nás běžné souhlásky, a to ´v´ a ´j´ a navíc každé slovo končí samohláskou.

Nad bujnou vegetací se válí hustá mlha. Nad oceánem je krásně jasno a z naprosto dokonalé modrozelené barvy přechází zrak. Brzy ráno jsem to prosvištěla z Waikiki, přes Honolulu a Pearl Harbour – no, prosvištěla, to je možná trochu odvážná formulace, spíše jsem se proploužila, neb Honolulu je proslulé ranními zácpami. Každopádně jakmile jsem se napojila na 99 – Kamehameha Highway – už šlo všechno jako po másle.

A už jsme zase u toho jídla a stánků. Každý na Hawai´i si prý musí dát nášup velkokrevet u (ne)pojízdné (krále Kamehamehu pamatující) dodávky zaparkované u cesty. Že je to prý nezapomenutelný gurmánský zážitek. No když musím, tak musím. Musíte i vy, jestli se sem, na opačný konec zeměkoule někdy vydáte. Maxi krevety omatlané v česnekovém sosíčku byly opravdu výtečné. Každopádně mějte na paměti, že pokud jedete ve dvou, musíte si dát to samé, intenzivní chuť česneku z pusy jen tak nevyženete. Mně to trvalo tři dny neúprosného, velice pečlivého čištění několikrát denně.

Další stánkovou záležitostí je tzv. shave ice. Zní to fádně, je to totiž obyčejná ledová tříšť. V Old Sugar Mill v městečku Waialua ovšem chutnala nad všechna očekávání. Základem je opravdu jen čistý, na lupínky nastrouhaný sněhobílý led, na který se pak navrší vámi zvolená příchuť ve formě hustého sirupu. Usměvavý domorodec z ostrova Koloka´i mně dal na výběr z domácích šťáviček, které pro ně vyrábí nějaká místní paní. Tříšť + domácí ananasový sirup + kondenzované mléko = nehorázná dobrota. Pak jsem ještě doplnila hladinu kofeinu, neb zde pěstují i kávu, kterou můžete ochutnat a pokud vám chutná, tak samozřejmě i koupit. Suší tu i čokoládu, resp. kakaové boby. Zajímavě/nevšedně balené čokoládky nabízené v hojném množství můžou být hezkým dárkem.

Waialua a Haleiwa jsou dvě vesničky/městečka (já bych to nazvala vesničkou, ale místní by se možná urazili) na ´North Shore´, které je vyhlášeným surfařským rájem. Vlny jsou tu o poznání vyšší než na jihu a celé to tu prostě vypadá jinak – písek je hrubší, krajina drsnější,…

V Haleiwě jsem se napojila opět na Kamehameha Highway, ale tentokrát pod číslem 83. Tmavozelená neprostupná džungle napravo, oceán opentlený bílými hřebínky vlnek nalevo. Po pravdě, ´nudnou´ silnici moc nesleduju.

Pozdravte chráněné HONU

Je to sice ´trapná´ turistická atrakce, ale pokud neplánujete výlet někam dál na oceán, ať už lodí nebo třeba na kajaku, je to možná jediná možnost jak opravdu zblízka vidět mořské želvy. Jen tak si tu lebedí na Želví pláži a davy turistů je nechávají naprosto v klidu. Želvy,  neboli honu jsou chráněné a tedy jakýkoliv kontakt je zakázán.

Polynéské kulturní centrum v Laie

Pokud vás zajímá Polynésie a chcete ´sfouknout´ větší část Tichomoří během jednoho dne, máte možnost. Centrum je rozdělené do sekcí jednotlivých ostrovů (Samoa, Fiji, Tahiti, Tonga,…), kde můžete zhlédnout půlhodinové kulturní programy, kdy vám něco povypráví, zatancují, občas ochutnáte nějakou tu místní ´dobrotu´,..a třeba na ostrově Samoa se i od plic zasmějete. Původně jsem se tam ani nechtěla zastavit. Fotila jsem si domečky se stříškami z palmového listí a vůbec nevěnovala samotnému vypravěči u mikrofonu pozornost. Obecenstvo se ale řehtalo jak o život, tak jsem zpozorněla. I mně nakonec tryskaly slzy a dostávala jsem břišní křeče. Tu svalnatec v sukýnce s čelenkou z palmového listí povídá. ´Jak jsem takhle žil na tý Samoe, celý den jsem nedělal nic jinýho, než lezl po palmách, shazoval a louskal ořechy. A jednoho dne jsem si řekl ´a dost´. Chci se mít líp - odjedu do Ameriky. No a teď jsem v  Americe a celý den nedělám nic jinýho než lezu po palmách, shazuju a louskám ořechy…. Na palmu sice nakonec lezl jiný svalnatec, ale ořech louskal opravdu bravurně. Umně klepl dvakrát do skořápky, ořech rozpůlil takovou rychlostí, že kokosové vody uniklo opravdu minimálně. O kokosový nápoj se pak rozdělil s klučinou z publika, a pak během pár vteřin pomocí jakéhosi dlouhého dláta kokos naškrábal a vymačkal kokosové mléko.

Prostory centra jsou součástí ceny vstupenky na večerní Luau – program s večeří, kdy si můžete vybrat asi z tří cenových kategorií. Z typického jídla jsem moc unešená nebyla – jogurtovo-pudinkovo-želatinové fialové cosi z kořene rostliny taro mi opravdu nejelo. Prase pečené v podzemní ´troubě´ bylo chuti uspokojivé. Ostatní bylo velmi ovlivněné asijskou kuchyní a tudíž utopeno v sojových a tomu podobných omáčkách. To si radši dám nějakou párdolarovou mňamku u stánku. Ale i tak to byl zážitek, neb kulturní doprovodný program byl opravdu nezapomenutelný.

Na Oahu týden nestačí. Pokud se chce člověk fláknout na pár dní na pláž a ještě něco vidět, možná ani dva týdny nebudou dostatečné.  Člověk neví, co dřív – vyšlápnout na Diamond Head - vyhaslý vulkán, z něhož je nádherný výhled na celé Waikiki, šnorchlovat na Hanauma Bay, kde si zaplavete s nepřeberným množstvím barevných rybek, ztratit se v ananasovém ´háji´ Dole  Plantation, nebo v divoké zeleni plné krásných květin, vodopádů,… a nebo se vzdělat v oblasti historie a navštívit Pearl Harbor či hřbitov Punch Bowl, situovaný v kráteru vyhaslé sopky, kde jsou pochovány oběti z Pearl Harboru,…..nebo jen tak relaxovat na pláži, užívat si neuvěřitelné západy slunce, hula hula tanečnice, tklivé tóny linoucí se z ukulele nad setmělým Waikiki,…..

Hawai´i, mahalo nui loa