Na dostizích v Ascotu - Přišla, (ne)viděla, zvítězila

Na základce jsem hltala knížky Dicka Francise. Fascinovalo mě prostředí dostihů. Stáje, padocky, neuvěřitelná koňská síla. Všechna ta vznešeně znějící místa jako Derby, Cheltenham, Ascot,...  

Letos to konečně klaplo a my se vydaly do již zmíněného (Royal) Ascotu. Koupila jsem lístky, pořídila zbrusu nové šaty, nové boty, ozdobné peří do vlasů, a pak už nezbývalo nic jiného než čekat.

Dostihy jsou v Británii hodně populární. Kromě sportovní události je to také velká událost společenská. A to ne ledajaká.

Pokud se chcete smíchat se ´smetánkou´ (na Grand Standu), vyšší společenskou vrstvou, budete si muset připlatit. Na zachování patřičné úrovně se klade velký důraz, a tak je předepsaný poměrně přísný dress code. Platí různá pravidla. Máte-li šaty se špagetovými ramínky, budete muset investovat do nějakého sáčka. Odhalená ramena jsou nepřípustná. Ramínka nesmějí být užší než jeden palec, tedy 2,5cm.

Je to neuvěřitelná podívaná. Dámy vyšňořené v pestrobrevných róbách s nádhernými klobouky. Pánové v nažehlených oblecích či fracích s klasickým vysokým kloboukem, který nesmí chybět. Všichni popíjejí klasické Pimms, třímají sázkové lístečky a s očekáváním natahují krky, aby lépe viděli.

´Tak co, taky si vsadíme, když už jsme tady, ne?´, povídá kamarádka. Jako naprostý laik jsem si musela zjistit, že jsou dva druhy sázek, a to na vítěze a na pořadí. Shodly jsem se, že budeme sázet na vítěze. Zašly jsme k bookmakerům, (na oko zkušeně) přelétly kurzy a vybraly toho, který nabízel ty nejlepší. A pak to začalo. ´Vsadíme na tohohle, ten určitě vyhraje. Podívej na to jméno! Jasnej vítěz!!´´A co tenhle? Ten s tím řečkým jménem? Úplnej koňskej Adonis. Ten určitě taky rychle běhá!?!´ Nakonec jsme každá vsadily na čtyři koně. Ani jsem se neobtěžovala překoktat jejich jména a bookmakerovi jsem rovnou nahlásila jejich čísla. Vyfasovaly jsme sázenky a upalovaly k dráze, co nám nohy na podpatcích stačily. Řeknu vám, že to nebyla žádná legrace. Na podpatky nejsem zvyklá a po trávníku se zrovna dobře nechodí, natož běhá. Zaujaly jsme strategické místo. Do závodu zbývalo pár minut.

´A je odstartováno´, zahlaholil hlas z reproduktoru. Dav šílí. Obecenstvo se dělí na dvě základní skupiny. Na ty, kteří čile povzbuzují, máchají rukama, vyvolávají jméno svého favorita nebo pokřikují povzbudivé ´Do toho! Přidej!´ nebo spíše zlověstné ´Jeď! Dělej!´ Druhá skupina sleduje dění se zatajeným dechem a ani nedutá. My patřily do té třetí. Těch, kteří sice sledovali, ale vůbec nevěděli, která bije. Kolem nás tryskem proběhla skupinka asi šesti koní, o pár délek později další a další. Ani jsem nestihla neštelovat foťák. Komentátor ohlásil vítěze, koně prapodivného jména. Číslo 14. Někteří začali bezprostředně jásat, jiní byli viditelně zklamaní. Moje reakce byla:´Ty jo, to byla rychlost, co?´

´14? 14? Hm,...14? Nemám já číslo 14? Hele, na jaký koně jsme to vlastně vsadily? Nevsadila jsem náhodou na 14?, povídá kamarádka. ´Tak se podívej, ne?, povídám. Přebírám sklenici s pitím, kabelku, svetr, .... aby měla volné ruce. ´Jééé, já vyhrála. To je neuvěřitelný. Jupííí!! Vyhrála jsem, že jo?´ Koukám na lístek a opravdu. Číslo 14, výhra 40 liber. ´Vypadá to tak´, potvrzuju. ´Jééé!!!´´Šššš´, krotím kamarádku. ´Na netu říkali, že když člověk vyhraje, má zachovat dekórum, aby ostatním nebylo líto, že nevyhráli.´

´Hele, nevsadila i já nakonec na 14?´ Šátrám v peněžence...jeden lístek, číslo 6, další, číslo 20, třetí...nic, áááá, kde je ten čtvrtý?!? Tají se mi dech. Číslo 14!!! ´Ááá. My vyhrály, to je neuvěřitelný. Taky to tak chápeš, ne?´, ujišťuju se. 

Dekórum se rozplynulo jak pára nad hrncem. Pištíme a vřískáme jako dvě puberťačky. S triumfálním výrazem na tváři běžíme k bookmakerům pro výhru. No, já spíš klopýtám jak čerstvě narozená žirafa, která se na svých vratkých nožkách snaží udělat pár prvních krůčků. ´Proklaté podpatky!!´, ulevuju si. ´Honem, honem, ať to stihnem!´, povzbuzuje kamarádka. ´Aby nám nezavřeli!´ Všichni totiž vyinkasovali výhry tak před čtvrt hodinou. My jsme byly asi jediné, které prozřely s 15 minutovým zpožděním. ´Honem! Pak už nám určitě nic nedaj, až začnou vybírat sázky na další dostih.´

V ruce třímám 40 liber. Ze dvou dvacetilibrovek se na mě usmívá naše tmavomodrá Bětka.

Připíjíme si na naše vítězství a kalkulujeme náš profit. ´Čtyřicet liber mínus vstupný, předražený drink, lístek na vlak,...a pořád jsme v plusu!!´

S jídlem roste chuť, a tak jsme se rozhodly, že zkusíme štěstí ještě jednou. Na našem místečku čekáme na začátek dalšího dostihu. V duhu si opakuju čísla koní. Sedm - něco jako Růžová perla, číslo 13 - nejsem pověrčivá, tak proč ne. Číslo 17 - Zidane, jako ten fotbalista, kterýho nemám ráda. Zákon schválnosti u mě čile funguje. Je mi jasný, že kdybych na něj nevsadila, tak by určitě vyhrál. Takhle sice nevyhraje, protože jsem na něj vsadila, ale člověk nikdy neví...

Na dráze se vzpouzí dvaadvacítka. Kůň s žokejem v sedle tancuje po šťavnaté travnaté ploše. Pravá, levá, otočka. Přichází pomocník, aby koně společně uklidnili a odvedli na start. Nedaří se. Kůň se trochu vzpíná. Přichází další posila. Tak teď už jsou na něj tři. Nic nepomáhá.

´Ten je neposlušnej! Ještě že jsem si na něj nevsadila´, povídá kamarádka. ´Třeba startuje poprvé a bojí se. Proto je nervózní´, dávám do placu své ´fundované´ názory.

Domlouvání nepomáhalo, takže nakonec museli dát koni přes hlavu kuklu. V poklidu, jako beránek, je veden ke startu.

Asi tušíte jak to dopadlo. Nic jsme nevyhrály, neb vzpurný hřebec s číslem 22 prosvištěl cílem jako první.