Londýnské bombové útoky - kontroverzní téma ´Islám´

Život v Londýně mi dal možnost vidět Islám z více úhlů. Nejenom z pohledu televizního diváka či čtenáře, který z tepla domova komentuje události včerejšího dne.

Minulý týden to byly čtyři roky od bombových útoků, které otřásly místní metropolí. Ten den jsem se měla setkat s kamarádkou v centru. Nakonec jsme ale situaci přehodnotily, přiznaly si, že na cestování do centra jsme moc líné a rozhodly se, že zaskočíme do místního podniku. Měly jsem se setkat navečer. V poledne už ale bylo jasné, že se ten den neuvidíme. Zmatek, dopravní kolaps a strach ovládly město. Lidé byli vyzváni, aby kdo nemusí nikam necestoval.

V dopoledních hodinách totiž byly v metru a autobuse odpáleny bomby sebevražedných atentátníků. Všichni byli v šoku.

Já se paradoxně o všem dozvěděla v knihovně, kde mi pípla smska od mámy ´Teroristické útoky v Londýně, bomby, zranění. Jseš v pořádku?´ Absolutně jsem nechápala, co se děje. Pak mi přišla zpráva od kamarádky, se kterou jsem se měla ten den setkat s podobným zněním ´mrtví, zranění, radí nikam necestovat, možnost dalších útoků,...´Z plánované cesty do nákupního centra sešlo a místo toho jsem spěchala domů zistit, co se to vlastně děje. V obchodech byla rádia naladěna na BBC, kde lidé, zjevně v škoku, plačící, zajíkající se, podávali první svědectví. Televize v obchodech byly bez výjimky naladěné na BBC, ITV, Channel 4 a jiné televizní stanice, které informovaly o výjimečné situaci.

Přiběhla jsem domů, zapla televizi a z každého kanálu se na mě řítily reportáže, které zachycovaly zdemolovaný double decker, zkrvavené lidi, grafické mapy míst, kde došlo k útokům, policisty, záchranáře, sanitky, novináře dělající rozhovor s očitými svědky,... Přestal mi fungovat mobil (mobilní sítě byly přetížené), ale zprávu domů jsem naštestí poslat stihla. Začala řinčet pevná linka. V té době jsem byla au-pair - volali rodiče, že jsou oba v pořádku a ať ujistím děti, že se jim nic nestalo. Oba totiž pracovali v centru. Naštěstí to do práce zvládli ještě pře samotnými výbuchy.

Dva týdny na to jsme si celou tu hrůzu měli zopakovat, ale tentokrát po domácku vyrobené bomby selhaly. K výbuchům tedy nedošlo, atentátníci utekli. Londýn je ovšem protkán bezpečnostními kamerami, takže zanedlouho byla policie na stopě atentátníků v naději, že je dovedou ke špičkám hybné organizace, která má útoky na svědomí.

Začala honba na atentátníky - Muslimy. Řeknu vám, že to opravdu nebylo nic příjemného. Prvních pár dní některé trasy metra sice fungovaly, ale vagony byly prázdné, až na pár pochybných existencí, kterým bylo všechno jedno a nebo možná o ničem ani nevěděli. Lidé se báli cestovat. Pár dní na to jsem byla nucena jet metrem a opravdu jsem se kolem sebe nedůvěřivě rozhlížela. Nebyla jsem jediná. Možná si řeknete, že jsem byla paranoidní...možná...ala za dva týdny se potvrdilo, že akcí 7. července to skončit nemělo. V metru byli ozbrojenci se samopalama, z čehož člověk taky dvakrát dobrý pocit neměl.

Jsou to radikálové. Muslimové, šílenci, kteří nenávidí západní svět. Lidi, které nic nezastaví. Mučedníci, kteří aby vyjádřili svůj nesouhlas, jsou ochotni obětovat sami sebe. Tak je nám to přece prezentováno ve sdělovacích prostředcích.

Na druhé straně jsou tu ovšem ti, kteří se s ´hrstkou´ošátkovaných ´vojáků´s plnovousem a jejími radikálními názory neztotožňují. Ti, kteří trpí tím, že díky těmto útokům opravdu ´hrstky´muslimů (v porovnání s množstvím lidí, kteří se hlásí k islámu - statistiky uvádějí, že islám má něco mezi 1.3 - 1.8 miliardy stoupenců) jsou házeni do stejného pytle.

Mám dva muslimské kamarády. Jeden je zapřísáhlý muslim. Nepije alkohol, nejí vepřové, dokonce se dívá na složení bonbonu a hledá stopy želatiny. Pokud bonbon želatinu obsahuje, bonbonu se ani nedotkne. Islám totiž prasata považuje za nečistá zvířata, a proto je nejedí. Všechno maso musí být ´halal´, tedy takové, kteté pochází ze zvířete zabitého muslimem a speciálním způsobem ´ve jménu boha´. V pátek mizí do mešity na pravidelnou motlitbu, a kdyby to čas dovoloval, věřím, že by se s koberečkem modlil 5x denně, jak to víra ´vyžaduje´. Dodržuje Ramadán. Je to skvělý člověk, který nikomu ze své víry nic nevnucuje, ale ochotně vysvětlí, když se ho na něco zeptám.

Druhý je tak trochu odrodilec. Ač syn zapřísáhlých muslimských rodičů, naskytne-li se příležitost, zcela bes skrupulí si dokáže pochutnat na vepřové pečeni a zalít to pintou piva. Oba jsou muslimové, oba úplně odlišní a oba skvělí.

Ráda nakupuji v pákistánských obchodech. mají úžasnou zeleninu, prvotřídní ovoce a někdy dokonce i to, co v supermarketu k dostání není. Do sytosti si užívám sytě oranžová pákistánská ´medová´manga. Chilli papričku a kousek zázvoru většinou dostanu zadarmo. Oni to kupují po kilech. Můj malopytlíček s jedním dvěma chilli a jedním kořínkem zázvoru je pobaví a s vyceněnými bílými zuby mě odmávnou bez placení. Pracuji ve čtvrti, kde je velká koncentrace muslimů - jsou to normální lide jako každý jiný, akorát někteří na cestě do mešity obléknou ´noční košili´. No a co? Každému co jeho jest.

A co tím chci říct? V každé zemi, každé kultuře, společnosti, každém náboženství,... se najdou ti, kteří si pod rouškou víry, ve jménu Aláha nebo kohokoliv jihého zosobují právo aplikovat svá přesvědčení na nevinných lidech, ať už je to v Londýně, v N.Y. nebo kdekoliv jinde a paradoxně i ve vlastních zemích. Jsou tu ovšem i ti, kteří ač muslimové uctívají základní životní hodnoty, byť protkané s vírou spojenými zvyky (pro západní kulturu mnohdy těžko pochopitelnými) a kteří odsuzují stejně tak jako my konání opět muslimů, ovšem těch, kteří ´víru´posouvají kamsi dále, za hranice zločinu.

Nezapomeňme, že teroristické útoky mají s Islámem jako takovým společného pramálo.