Jak lidé rádi kritizují, jak jsou neomylní, aneb jak zemřel V.Havel

Mnozí se na stránkách blogu vyjádřili, ač OPRAVDU NECHTĚLI!!  Taky se vyjádřím, protože chci! Uchvacuje mě jedna česká vlastnost. Myslím, že bychom na ni jako národ klidně mohli nárokovat nějaký patent. Je to schopnost kritizovat. Všechno a s gustem.

´Zemřel Václav Havel, byl to obyčejný člověk z masa a kostí. Ne žádný polobůh.´ ´Proč třídenní státní smutek, průvod Prahou, mediální masáž?´ ´Vždyť Václav Havel přece pozornost neměl rád a vlastně by s takovýmhle povykem ani nesouhlasil!!´ Možná že by nesouhlasil, ale myslím, že by byl rád a troufám si říct i dojat, že se dotkl tolika lidí.

´Václav Havel prý také přišel k ´přehnané´ slávě jak slepý k houslím. A kdyby to nebyl on, byl by to někdo jiný´. Přišel, protože byl ´ve správný čas na správném místě´. Sám prý prohlásil ´no, tak já na ten Hrad teda půjdu, ale vy půjdete se mnou´. A tím se to všechno začalo.

Tuhle jsem zaslechla i kritiku výroku ´zpátky do Evropy´, když jsme přece v tý Evropě vždycky byli. Stačí se přece podívat na mapu.

Hm, že by metafora?? On nás totiž do té Evropy opravdu vrátil. Druhý den po vstupu do Unie jsem se vracela z Bruselu do Londýna a na hranicích se mě zeptali, jak se mi líbí v Evropské unii. Což bylo asi poprvé, kdy na můj pas nekoukali, jak tele na nový vrata. Česká republika se vryla do podvědomí. Potkala jsem hodně lidí, kteří byli v Praze kolem roku devadesát a byli Prahou uchváceni. Už tenkrát, kdy byla otřískaná a šedivá. Postupně se přidalo pivo, české sklo, Škoda,…

Paradoxně i jeho pohřeb nás opět trochu zviditelnil. A že světu potřebujeme pořád připomínat, že je tu nějaká Česká Republika a že s ní mají počítat. V poslední době jsem si totiž o České republice v zahraničním tisku přečetla jen v souvislosti s potutelnou krádeží pera či pochrupujícím ministrem. S výjimkou výhry Wimbledonu.

Kdyby Česká republika nezorganizovala státní pohřeb, tak by ani zástup státníků a významných osobností neměl kde uctít památku člověka, kterého si vážili, který je oslovil a se kterým se chtěli jednoduše rozloučit. Na pohřeb nepřijeli jen politici z okolních zemí nebo bývalého východního bloku, od kterých by se to očekávalo, ale byli mezi nimi i lidé, politicky nečinní, leč významní, kteří považovali Václava Havla za přítele. A že jich bylo.

´Mediální cirkus´ nezažívala jen Česká republika, ale celý svět. BBC zařadila nespočet reportáží z roku 1989, nejenom z Československa. Díky CNN jsem se mohla podívat na celý pohřeb, nerušeně v češtině. I třeba takové CNN mohli Američané vyčítat, co ´otravuje´ s přímým přenosem pohřbu nějakého Havla a ještě v cizím jazyce.

Kdyby nebyl státní pohřeb, tak by se našli tací, kteří by kritizovali, že jsme nedostatečně uctili Havlovu památku.

Prý Václav Havel ani nemá zásluhu na pádu komunismu, neb celý systém už stejně nefungoval a všechno spělo ke zdárnému konci. Asi ano, komunismus by stejně padnul, akorát by to dopadlo asi úplně jinak. Ale on u toho byl a zasloužil se za mnohé. A lidé zapomínají. Proto jsem ráda, že Česká televize zařadila pořady s ním nebo o něm. Některé mi tenkrát utekly, nebo jsem ještě nechápala všechny souvislosti.

Zapomínat je pohodlné. A ještě pohodlnější je kritizovat. Získal si lidi, tím jaký byl a tím, jak mluvil. Nebyl politik, ale normální člověk, který dělá chyby a prostě jako každý se nezavděčí všem. Ono je strašně jednoduché vykřikovat ´měl udělat tohle a nedělat támhleto´.

V globálu si ale myslím, že to byla nejlepší osoba, která nás kdy reprezentovala jako stát. Byl jiný a to se mnohým, i ve světě, líbilo. Byl prostě lidský, což bylo lidem blízké. Takže ani ne tak polobůh jako člověk, který tuhle zemi pomohl vytáhnout z komunistického bahna, socialistického temna, a pak ji pár let úspěšně reprezentoval.

A jak Václava Havla okomentovali v recenzi na jeho hru Odcházení v jednom londýnském divadle?

Leaving is a masterpiece that combines so many genres and influences that one can only marvel at the virtuosity of a playwright who even managed to govern a country in his spare time.