Imigrace - poučíme se z chyb těch ostatních?

´Moloko...ja něpanimaju!´ ..... Firmy v cizině ´ prý´ zpřísnily!? Prý si vybírají, pracovních míst není tolik a základní jazyková znalost už nestačí. Neměli bychom zpřísnit také?

´Moloko...ja něpanimáju!´ Mělo mi to být jasný hned. Paní pokladní ani neodpověděla na můj pozdrav a místo čtrnácti korun se ozvalo spíš něco jako ´dvadcať sjem...´

Možná se praxe opravdu změnila. Státy prozřely a zjistily, že tudy cesta opravdu nevede. Nás to asi teprve čeká. (Doufám)

V obchodech či restauracích narazíte na jedince z východní Evropy, kteří mají velmi pochybnou angličtinu. Někdy nezvládnou přijmout ani nejjednodušší objednávku, což bych považovala za nutné minimum.

A čí je to chyba? Těch, kteří sem přijdou a chtějí zde pracovat a mají tu drzost se o zaměstnání ucházet, i když je nad slunce jasné, že na to jejich jazyková znalost nestačí? Nebo zaměstnavatelů, kteří za cenu (pravděpodobně) nižší vyplacené mzdy takového člověka přijmou? 

Bohužel tento problém není jen v zahraničí, ale i u nás. A to rapidně rostoucí! Nedávno jsem v Praze zašla do supermarketu a u poklady mašinka špatně naskenovala cenu mého acidofilního mléka. Paní pokladní mě požádala o 27,50. Rusky!!! Začaly jsme se dohadovat. Nějaké to slovo se sice podobalo češtině, ale s velmi silným ruským přízvukem a číslovky byly vyslovovány pouze v ruštině. Nerozuměla mně ani já jí.

Nerada působím rozruch a vím, jak je člověku, když se s jednou věcí zasekne ve frontě, kde nějaký notorický nespokojenec řeší nějakou blbost. Zvlášť když ta vedlejší postupuje plynule a hlavně rychle. Ale tohle jsem přece nemohla nechat? Byl přivolán vedoucí. Všem nám už šla pára z uší. Pokladní, která rozhazovala rukama a pořád dokola opakovala ´eto nje est moja vina´. Mně, která rozuměla z celýho toho jejího divadelního představení jen tuhle větu, kromě pár dalších slov. A vedoucímu, který sice pochopil o co jde, ale nebyl schopen položku v systému anulovat a vrátit mi peníze, které jsem zaplatila navíc. Měla jsem sto chutí jim to mlíko hodit na hlavu a utéct. Nakonec přijel další ´do pranice´, šlachovitý dvoumetrový kluk na kolečkových bruslích, který vše promtně vyřešil. Možná by si zasloužil místo placky ´asistent´ tu manažerskou. Měla jsem svých pár korun, své acidofilní mléko a zavařeno na žaludeční nervózu z toho, kam to ten svět spěje. Nervózu, kterou ani přátelské acidofilní bakterie nezachrání.

Že už se ani v Čechách česky nedomluvím.....

Do Londýna jsem přijela, abych se pořádně naučila anglicky. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych tady někdy pracovala a rozhodně by mě nenapadlo přeskočit školní lavice a rovnou naběhnout do pracovního procesu. Každý den bych se děsila, že nebudu rozumět, že budu muset řešit něco, na co moje angličtina nebude stačit. A jak by k tomu přišli ti zákazníci, kterým bych neuměla pomoct a kteří by právem byli naštvaní proč za kasou, barem, v restauraci,....sedí, stojí, obsluhuje, ...někdo, kdo se nedomluví?!?

Takže jsem prolezla pár kurzů, složila pár zkoušek a když si byla jistá sama sebou, tak jsem si řekla, že když už jsem si to tak pěkně vydřela (nejsem na jazyky - ve škole jsem zápasila i s češtinou, zato matematiku jsem zvládala levou zadní), tak by byl hřích si to nezkusit v praxi a ne jen ve školní lavici nebo na hovorové úrovni někde v baru.

Razím teorii, že chceš-li někde pracovat, nauč se místní jazyk. Ať už je to u nás v České republice, v Británii nebo kdekoliv jinde. A s tím ruku v ruce jde i integrace do společnosti, kdy by člověk měl ctít místní zákony a zvyklosti.

Británie po rozšíření Unie v roce 2004 neudělala žádná opatření na pracovním trhu a vrátilo se jí to jako bumerang. Teď se to horečně snaží dohnat a vnést v platnost různá nová nařízení.

V Británii už jsou jednotlivé komunity tak početné, že se dokonce i bankám vyplatí natisknout billboardy v polštině, aby nalákaly nové klienty.

Britští politici mají ´hlavu v pejru´ z rostoucí populace, otázky bydlení, vysávání sociálního systému....Školství také utrpělo, neb v jedné třídě jsou děti x národností. Začalo to příjezdem mladých lidí, kteří se zde usadili, měli pár dětí a následovalo přesídlení zbytku rodiny. Řeknu vám, že bydlet vedle polské rodiny, kde jsou v dvojpokojovém bytě namačkány tři generace, není žádný med.

A neopomeňme zdravotnictví. Zaskočila jsem na zubní pohotovost. V narvané čekárně jsem byla jako Češka v menšině. Chudák sestřička měla pěkně napilno. Pár vět z Koljy přišlo vhod...´Kak tibja zavud? Děň raždenija?´ Zajímalo by mě, kolik z nich mělo řádně zaplacené zdravotní pojištění, nebo kteří zaplatili v hotovosti na dřevo.

A tak aby to jednou u nás nedopadlo jako tady. Ve školách se děti nenaučí pořádně česky neb budou zmixovány s dětmi, které mají minimální znalost našeho jazyka. Kdy náš téměř neexistující sociální systém bude vysáván všemi, kteří přijdou na úřad s nataženou rukou. A vězte, že by uspěli. Mám kamarádku Korejku. V Londýně je na studentská víza. Zaplatila 500 liber a má je na rok. V Koreji má kamarádku, která se i s manželem a dítětem chystá do Prahy. Projeli celou Evropu a zjistili, že u nás jsou podmínky nejvýhodnější. Přijedou, dostanou ubytování a startovací finanční balíček a to nemalý.

Británie s úpravou imigrační politiky zaspala. My máme nejvyšší čas. Tak aby nám ten vlak taky neujel.

P.S. Jen pro pořádek...na Praze 10 je vietnamský krámek s ovocem a zeleninou. Drobounká Vietnamka mluví česky a po pravdě má lepší češtinu než já. Mluví úžasně spisovně. Tuhle jsme zaskočili do albánské restaurace, rodinného podniku....všichni mluvili krásně česky, maminka rozvážněji, ale dokonale. Tyhle lidi obdivuju. Klobouk dolů, neb já bych se vietnamsky či albánsky nikdy nenaučila. Žijou v Čechách, mluví česky, pracují, platí daně....a tak by to mělo být.