Dokážete vypnout?

Rozzářený budík hlásá půl pátý ráno. Převaluju se na druhý bok. Ne a ne znovu usnout. V hlavě se mi honí plány ohledně příští dovolené, dalšího článku,... Sebemenší zvuk mě dále vzdaluje od kýženého spánku. Neumím vypnout.

Zvuky mě dovádějí k šílenství. Ke spánku potřebuju hrobové ticho. Všichni moji známí zaspí bouřku, vrzající dveře, mlátící okno, vrtání u sousedů, hlasitou televizi a já nic. Mě probudí všechno, a pak ne a ne zabrat. Jsem přesvědčená, že kdyby mé kamarádce projel kolem hlavy buldozer, tak se ani nehne.

Mám neobyčejně vyvinutý sluch. Slyším i to, co nechci nebo nemám. A to mi doktor na ušním někdy když mi bylo asi deset řekl, že jestli prodělám ještě jeden zánět středního ucha, tak budu mít poškozený sluch. Mám prý ty uši už tak zjizvený, že to jinak nevidí. Od té doby jsem měla nespočet dalších a furt dobrý (honem zaklepat na dřevo). Když jsem na ušní zaskočila asi ve dvaceti, tak s úsměvem pronesl: ´Lenko, zánět středního ucha se považuje za ´dětskou´ nemoc! Nechtěla byste si už dát pokoj?´ A pak se na mě vrhnul a se sadistickým úsměškem, za asistence sestry, která mně přidržovala hlavu jako když jsem byla malá, mi ucho píchnul.

Máma vždycky v žertu říká, že slyším až za roh a jak je to otravný a že mě v dětství měla víc mlátit do hlavy. No jo, co nadělám. Jak říkám, doma všechny štvu, protože všechno slyším a nic mi tak neunikne.

Pamatuju si sny. Což je vážně únavný, protože pak ležím a řeším. Jak se prohoha tihle dva mohli potkat? Vždyť se neznají a časově to taky nevychází?! To že jsem kdysi někde četla, že naše sny jsou nevysvětlitelnou směsicí minulosti, přítomnosti a budoucnosti, kdy se páté přes deváté mísí lidé z různých míst a situací, vůbec nepomáhá. Moje hlava pracuje na plné obrátky.

Jak známo, na odreagování a upuštění páry je nejlepší fyzická aktivita. No jo, ale mě tělocvična ničí. Nebaví mě to. Neznám nic horšího než se vmísit mezi funíci jedince na rotopedu, běžícím pásu či snažící se pokořit nějakou kovovou konstrukci. Nic pro mě. A v takovýhle kose se člověku do bazénu fakt nechce. Ač mě na základce na tablu vypodobnili jako kachnu na rybníce, neb není tajemstvím, že vodu já můžu.

Takže jsem zase po nějaké době začala praktikovat jógu.

Po první seanci jsem byla příjemně uvolněná. Zajásala jsem, že jsem konečně našla něco, co mi vyhovuje. V noci, v polospánku jsem si uvědomovala každý pohyb. Překulit se byl pěkný zápřah. Přitáhnutí peřiny, kterou jsem si aktivně odkopala, byl téměř nadlidský výkon. Bolel mě celý člověk. 

Jóga je sice velmi relaxační, ale zároveň si člověk dá pěkně do těla. Aspoň na začátku. Jóga na mě funguje, ale pořád to má háček. No, v mém případě úplný hák.

Sedím na zemi na podložce a jsem instruktorem žádána, ať se uvolním a na nic nemyslím. Dělá si legraci?!? Takhle na povel? Jakmile mně někdo řekne, ať na nic nemyslím, okamžitě se mi v hlavě vyrojí milion věcí. Požadované uvolnění se tedy nekoná a místo pohodového rozpoložení jsme napnutá jak struna (a otrávená jak šváb), protože pak je má veškerá snaha k ničemu, že. Mám prý veškerou energii koncentrovat do pomyslné tečky na čele. Ach jo, tohle chvíli potrvá.

Zfrustrovaně jsem flákla do budíku, kde se rozzářilo 5:45. Už se tady převaluju přes hodinu. Je hrobové ticho. Idelální stav. Snažím se uvolnit a odpoutat se od své tělesné schránky. Především od mé šílené hlavy, která pravděpodobně zamrzla v minulém režimu, vytyčila si plán a plní na 150%.

V duchu jsem napsala dva články, promyslela příští dovolenou ve Velkojabku a do jakéhosi divnospánku upadla tak půl hodiny před budíkem. To by se to teď spalo....ach jo.

Jak vypínáte vy?