V Británii je to ovšem naopak. Žádné značky, žádné směrovky ukazující kam jdete, kolik kilometrů je to do bodu A či do bodu B.
Díky nulovému značení ani člověk nezíská představu, co je kolem k vidění. Je to obrovská škoda, neb příroda v ´ostrovní zemi´ je úžasná a rozhodně si myslím, že pořádné značení by turistice jen prospělo. Zajímavá místa či kulturní památky jsou spravovány organizací National Trust, která bohužel na turistické značení příliš nepamatovala.
Jediné čeho se dočkáte je nic neříkající označení ´public footpath - veřejná stezka´, ale z toho člověk rozhodně nepozná, kde je, kam dojde a jak dlouho půjde, než někam dorazí.
Je to labyrint cestiček vedoucích přes louky a lesíky, občas se někomu přes ohrádku proplížíte pozemkem a pak dojdete na rozcestí. ´Public footpath´ doleva, doprava a rovně. A teď babo raď!! Člověk bez orientačního smyslu nemá šanci.
V diskuzi pod mým minulým článkem někdo napsal, že soudě podle mé profilové fotky, jsem už mírně obézní a že moje plíce rozhodně nejsou růžové, tak jsem se rozhodla, že spálím nějaký ten tuk a pořádně prokysličím své ubohé, na uhelnou čerň aspirující, plíce.
A tak jsme s kamarádkou vyrazily na výlet. Do oblasti jménem Box Hill v hrabství Surrey, na jihu od Londýna. Pomaloučku jsme se prokousávaly strmým kopcem a každých pár metrů se kochaly okolní krajinou. Napravo vinice, nalevo venkovská usedlost zasazena v borovém stromoví. Slunce pálilo a my si užívaly dne, kdy jsme se opět po dlouhé době vyprostily ze spárů velkoměsta, abychom si zase jednou užily šťavnaté zeleně.
Na vrcholku kopce bylo informační centrum a mapka s popisem místních ´atrakcí´. Swiss Cottage kousek pod námi, vyhlídka koušíček nalevo a ´stepping stones - kameny přes ´Krtkovou říčku - Mole River´ někde dole pod kopcem. Super. No jo, ale jakým směrem? Mapy mi nedělají problém, vyznám se v nich. Ale v týhle?!?! Žádné směrovky kolem. No co, líná huba, holý neštěstí. Tak se zeptám. Pán z National Trustu ukázal kamsi doleva. Uvidíme. Někam dojdem. Času máme dost. Úspěšně jsme po několika desítkách metrů dorazily k vyhlídce. Panorama, které se rozprostíralo před námi, bralo dech. Pokračujeme dál. Hezkou upravenou lesní cestou jsme došly do malé vesničky. Kam teď? A kam se poděla Swiss Cottage? Vracíme se kousek zpátky. Na rozcestí máme dvě možnosti. ´Footpath´rovně, směrem odkud jsme přišly, nebo doleva. Volíme ten doleva. Stále mám přehled, kde jsme. Jdeme dokolečka dokola. Pozvolně svažujícím se chodníčkem jsme se stočily doprava pod kopec. Další rozcestí. ´Footpath´se rozvětvil a můžeme jít asi pěti různými směry. Na jednom směrovkovém chapadle je na maličkém kolečku pěkně vypasený žalud. Fádních bezejmenných stezek máme dost, a tak pro změnu vybíráme tu žaludovou. A taky protože podle mých propočtů míří směrem, kterým musíme pokračovat. I když co já vím, jestli se někde za pátým bukem nestočí úplně na opačnou stranu? V nohách máme už pár kilometrů, slunce pálí a my bychom nepohrdly nějakým občerstvením. A v tom se nám do cesky připletla stylová vesnická hospůdka. Objednáváme pití a na zahrádce se kocháme výhledem na vyhlídkové místo, ze kterého jsme před pár hodinami shlížely do údolí pod námi. Jdeme dál. Už je nám jasné, že Swiss Cottage nenajdeme. Přes Krtkovou říčku jsme už jednou přešly. Do kopce těžko poteče, takže se bude stáčet podél a jednou někde na ty zpropadený ´Stepping stones´narazit prostě musíme. Už jdeme pěknou dobu. Už jsme téměř došly do našeho výchozího bodu a pořád nic. Najendou vidíme rodinku v pohorkách s pochodovacími ´lyžařskými´hůlkami, jak se vynořila z houští přes silnici. Aha, že by nějaký ´public footpath´? Vinice nalevo, kopec napravo, to odpovídá. Tam někde to přece musí být. Přebíháme hlavní tah na městečko Dorking a opět mizíme v bučinách Box Hillu. A světe div se!! Směrovka!! Jedna jediná!! ´Stepping stones´doprava!! Celé šťastné vrávoráme po kamenech na druhý břeh. Podél říčky, opět po bezejmenné stezce pokračujeme dál, tentokrát už pevně rozhodnuté najít jen naši autobusovou zastávku a hurá domů.
Díky naprosté absenci značek jsme ten den nachodily hodně kilometrů. A jen díky našemu uspokojivemu orientačnímu smyslu nebloudíme v pavučině veřejných chodníčků Box Hillu dodnes.
