Australskou pouští až do Alice Springs - Uluru (3/4)

Uluru. Leckdo si řekne, že je to prostě jen jakási červená hrouda uprostřed pustiny a proč se tam teda hnát. Mě ale tohle místo úplně dostalo. Ač nejsem Aboridžinec, hora na mě působí posvátně.

Vyrazili jsme ještě za tmy. Popojeli autobusem a zanedlouho napjatě sledovali, jak se Uluru na škále barev mění z tmavé šedi až po sytě oranžovou. Je to úžasná podívaná. Člověk má pocit, jako by z hory sálala zvláštní energie.

Přes den hora ´zbledne´ do pískově oranžové a navečer se opět ´rozpálí´ až do cihlové červeně.

V dešti prý bývá tmavošedofialová.

K hoře samotné jsme dorazili kolem osmé ráno. Lidí už tu bylo požehnaně. Všichni chtěli stihnout výstup ještě v relativním chladnu (bylo necelých 30 stupňů). Přes poledne se totiž hora často pro návštěvníky uzavře, neb se její povrch rozpálí na vysokou teplotu a věřte či ne, mohli byste se i spálit.

Z úcty k původnímu australskému obyvatelstvu jsem se na vršek nedrápala. Ne že bych byla pověrčivá, ale přesto jsem nechtěla pokoušet štěstí a rozlobit bohy. Kdo se rozhodl přání Aboridžinců nerespektovat, se pořádně zapotil. Výstup není nijak jednoduchý a skála je kluzká i za sucha. Některé úseky jsou tak strmé, že se musíte přidržovat lana, které je v takových úsecích k dispozici.

Já si zcela dobrovolně gigantickou horu obešla. Byla to skvělá procházka, kdy můžete docenit její majestátnost a nepochybně zajímavé skalní formace. Než horu celou obejdete, urazíte neuvěřitelných 9,4km.  Zvláštní je, že některé úseky jsou posvátné jen pro ženy a jiné naopak pro muže, na což vás upozorní informační tabule. Na takovém úseku byste se měli otočit a ani očkem na skále na daném místě nespočinout.

Postupovali jsme naprosto hlemýždím tempem, u ´pitítek´ neustále doplňovali vodu a snažili se nevnímat vlezlé mouchy, které lezly naprosto všude. Byli jsme sice vybavení síťkou přes hlavu, ale taková zoufalá moucha nepohrdne ani opocenou kolení jamkou či jiným záhybem. Největší baštou jsou ovšem oči, pusa, nos a uši, přesně v tomhle pořadí. Mouchy prostě vlezou kamkoliv, kde je, byť sebemenší, příslib jakékoliv vlhkosti. Pár jedinců vyrazilo bez síťky. Šeredně litovali, že těch pár dolarů neinvestovali.

Další noc jsme spali pod širákem na vyhlídkovém místě. Když se vzbudíme kolem půl sedmé, můžeme opět obdivovat barevně se měnící Uluru. V tzv. swagu (jakémsi pytlovém spacáku, díky němuž si neušpiníte svůj vlastní a který je vystlán molitanem pro pohodlnější poležení) jsem už měla pěkně připravený svůj spacák a oblečená do šortek a tílka jsem se chystala ulehnout. Bylo mi šílené horko. Vůbec jsem nechápala, jak kluk vedle mě může být zabalen v obou spacácích a navrch mít na hlavě kapucu tlusté mikiny. Můj swag i spacák byl otevřený dokořán, po obvodu trčely všechny mé končetiny, čímž jako kdybych vytrubovala do světa, ať se veškerá havěť na noc zabydlí v mém vaku.

Vzpomněla jsem si na příhodu mé kamarádky z Jižní Afriky. S bráchou spali pod širákem a ráno, když se kamarádka vzbudila, tak zjistila, že má ve spacáku nezvaného hosta, hada stočeného u jejích nohou. Vzbudila bratra, který řekl, ať se za žádnou cenu nehýbe, což nebyl problém, neb byla paralyzovaná hrůzou. Brácha jí prý žertovně sdělil, že prostě hadovi byla zima a přišel se ohřát a že jediný způsob, jak ho vylákat ven, je vytvořit ještě větší teplo než je ve spacáku. Rozdělali oheň a dvě hodiny čekali než se milý had uráčil a vylezl ven.

S tímhle na paměti a při představě, že se mi několikametrová hadí potvora na noc bivakuje v mém spacáku, jsem oba zavřela. Absenci kapuce mikinové jsem vyřešila kapucí spacákovou. Kolem mě všichni spali spánkem spravedlivých, jen já ne a ne zabrat. Nezbývalo než spočítat všechny hvězdy na černočerném nebi a nechat se zhypnotizovat pohledem na Jižní kříž. Sandy nám spaní pod širákem sama navrhla, tak tu asi nic nehrozí, ale pokoušet to nebudu a radši se upeču ve své spacákové sauně. Mě sice otázka hadů napadla, ale nikdo se na ně nezeptal, tak jsem to taky nechala být. Posléze bylo vše uvedeno na pravou míru, ale o tom až později.

Východ slunce byl také nezapomenutelný.

Zítra vyrážíme na Olgas (Kata Tjuta), dalších 36 skalních útvarů, od Uluru vzdálených kolem 25km.