Po těch dalších osmi hodinách letu z Kuala Lumpur si opravdu připadám jako protinožec. Všechno mi připadá, že je vzhůru nohama. Jsem k smrti unavená, celá rozlámaná. Ale na únavu není čas. Kupujeme lístek na vlak a poprvé platíme křiklavě barevnými umělohmotnými dolary!
Opravdu nejsou papírové. Jakmile je přelomíte, už se zpátky nenarovnají. Když je proženete pračkou, tak si toho pravděpodobně ani nevšimnou a ani je nebudete muset sušit.
V hostelu jsme si řekly, že není kam spěchat a že se na chvíli natáhnem. Časový posun si vybral svou daň a my zachruply na několik hodin.
Sedím na záchodě a v tom se z vedlejší kabinky pokradmu připlížil obrovský šváb. Věděla jsem od kamarádky, že švábi jsou tu jako doma a prostě s nima nic nenaděláte. Jsou všude. Milují vlhko a toho je v Austrálii habaděj. Zvedám nohy a přemýšlím, jak se ho zbavit. Na ´Kšá, kšá, ty potvoro! Jdi pryč!´, moc nereaguje a představa, že sundám pantofli, nějak to v té své divnopozici ubalancuju a dám mu přes krovky, se mi dost hnusí. Nezbývá tedy než čekat, až odpochoduje pryč. Šváb pomalu opouští kabinku a já v tichosti jásám. Jenže v tom se otevřely dveře a ozvalo se ´Ááááá, jesus, cockroach, cock....´Následovala obrovská rána, jak se zabouchly dveře a konečné "roooouuučč" jsem už slyšela jako doznívající ozvěnu. Hnědý lesklý brouk opět zaplul do mé kabinky a já rázem byla zase na začátku.
V parku se seznamujeme s místní faunou. Bázlivě probíhám pod stromem plných tzv. flying foxes´, které patří k největším netopýrům na světě. Pod stromy obalenými těmihle nesympatickými zvířaty lidi normálně chodí, běhají, klidně pod nimi i postojí, jako by nic. Já na to neměla nervy. V živé paměti jsem měla scénu z Krokodýla Dundee!!! No řekněte, nejsou odporní!!??
Kocháme se tropickou vegetací. Procházíme podloubím obrovských Fíkusů (benjamínů). Mně to doma živoří v květináči a tady to roste jako z vody!! Sedly jsme na trávu u Opery a že posvačíme. No nejen já, jak se zdá, měla hlad. Obrovský papoušek Cockatoo se začal sápat po mé housce! Drzoun jeden! Ale bylo mu odpuštěno, protože byl jednoduše nádherný a i nakonec hezky zapózoval. Za odměnu i pak kousek mé housky dostal.
Pomalu jsme došly k Opeře. Splnil se mi sen.
Je to impozantní stavba. Nikdy mě nenapadlo, že to není jedna stavba. Z blízka zjistíte, že je poskládaná z více částí, ale z dálky vypadá jako jeden celek. Jednotlivé ´mušle´ se ve sluníčku pěkně třpytí. Jsou totiž pokladené lesklými kachličkami. Nevím, kdy je hezčí, jestli ve dne v kontrastu s azurovým mořem a blankytně modrým nebem nebo v noci osvícená oproti černočerné obloze. No posuďte sami.
Poprvé jsme viděly Southern Cross (Jižní kříž), konstalaci hvězd, která se stala symbolem celé Austrálie a hrdě se zabydlela na Australské vlajce.
Na protilehlé straně Cove Harbour se majestátně klene Harbour Bridge.
Pokud chcete vidět Sydney z ptačí perspektivy, tak se na něj vydrápejte. Levná záležitost to ovšem není. Mně úplně stačilo pod ním párkrát projít. Nasát atmosféru v přilehlé nejstarší části The Rocks, kde najdete plno stylových restaurací, obchůdků a o víkendu masivní trh,
kde je k mání všechno od australských vín po dřevěné bumerangy. Můžete si fouknout do aboridžinijského hudebního nástroje Didgeridoo (no, ono se vlastně nefouká, ale pro kýžený efekt do toho člověk musí spíš prsknout). Já prskala o sto šest a nevyloudila z tý ´trubky´, k velkému nadšení všech přihlížejících, vůbec nic. Didgeridoo nejsou levná, ta pořádná v obchodech můžou stát i několik set dolarů, ale jsou nádherná a kdyby to jen trochu šlo, vůbec bych se nezdráhala mít jedno doma.
Tomuhle to šlo krásně.
A až budete mít dost lození po městě, tak si zajeďte na pláž. Světově profláklejší je Bondi beach, ale já osobně preferuju Manly. Je menší, jakoby útulnější. Na Manly jednoduše dojedete lodí z Cove Harbour, hned vedle Opery.
Na obou plážích jsme si ovšem přišly na své. Urostlí, vypracovaní svalnatci, s prknem na vlnách a vyšisovanou blonďatou kšticí, na každém kroku.
Čtyři dny v Sydney utekly jako voda. Zítra vyrážíme na sever, do Blue Mountains.
