Austrálie - přes poušť až do Alice Springs (2/4)

Blížíme se k hranicím Severního teritoria. ´Připravte si pasy a mějte je nalistované na stránce s fotografií.´ To po nás opravdu budou chtít pas?

Zmateně na sebe všichni koukáme. Tohle snad není možný! Dělá si legraci? Sandy s kamenou tváří znovu opakuje, že si legraci nedělá a ať sebou mrsknem, protože za chvíli budem na hranicích. Dvanáct lidí bez výjimky třímá pas. V tom se Sandy rozchechtala na celé kolo a prohlásila, že fakt nechápe, jak jsme na takovou blbost mohli skočit.

Dlouhá cesta mě udolala. Stejně jsme někde uprostřed pouště, tak o nic nepřijdu, na chvíli si schrupnu. Čas od času jsem stejně jukla, co se děje kolem. Nic, pořád nic a najednou....ježíši!! Velbloud! A druhý,..celé stádo. Říkala jsem si, že asi blouzním, ale při bližším ohledání se hnědosrstá potvora opravdu pyšnila pěkným hrbem. Věděla jsem, že v Austrálii jsou velbloudi dokonce přemnožení, ale stejně mě nenapadlo, že kromě na talíři (tak odvážná jsem nebyla) je uvidím i ve volné přírodě. 

Ale klokana jsem si dvakrát dopřála. Sice je to zviřátko roztomilé, ale ´bohužel´ i velmi chutné. Mně to připomínalo jemné hovězí s příchutí jater. Hm, zní to divně, ale já si každopádně vždycky pochutnala.

Stavíme u jakéhosi bunkru, kde žije člověk zabývající se výrobou různých kamenných předmětů. Na bunkru má satelit a v kanceláři nejmodernější počítačové vybavení včetně kopírky, scanneru a faxu v jednom. Ač bydlí v naprosté pustině (jak taky jinak, že) dvěře se tu netrhnou. A perou mu turisti! Na pračku má přidělané jízdní kolo a každý z návštěvníků si ´povinně´ aspoň pět minut šlápne. A je vypráno. Po cestě jsme viděli hodně roztodivných ´uměleckých děl´ jen tak poházených v poušti.

Krajina se pomalu mění. Písek se ze šedavé mění na rudě červený. Okolí se začíná zelenat. Náš rachitický busík začíná zlobit. Ze zadní části se k nám valí červený prach. Všichni jsme zahaleni do růžové mlhy a nedá se dýchat. Mé bílé tričko se proměnilo v lososové. Stavíme a ´látujeme´  díru alobalem a lepenkou.

Cesta na sever je opravdu neuvěřitelná. Přejíždíte vyschlá koryta řek, na nejopuštěnějším místě se dvěma nepříliš bytelně vypadajícími domky najdete internet. Po naší grilovačce jsme si všichni z našeho (eski) chladícího boxu nabídli studené pivo a po vypití jsme láhev poslušně zaparkovali do recyklačního sudu.

Po cestě jsme potkaly ´road train - silniční vlak´. Pan řidič nám pěkně zapózoval, aby se nám ta ´kráva´ vešla na fotku celá. Řidič musí myslet s kilometrovým předstihem. Až kilometr prý totiž trvá, než úplně zastavíte.

Jednou z nejznámějších australských divokých květin je tzv. Sturt Desert Pea. Jižní Austrálie ji má dokonce ve znaku. My ji viděly poprvé (a naposled) až v Severním teritoriu.

Naší předposlední zastávkou je místo zvané Yulara, centrum na úpatí národního parku Uluru-Kata Tjuta. Není to město jako takové, spíše taková základna uprostřed nekonečné pláně. Je tu vše, na co si vzpomenete. Od pošty a samoobsluhy, po banku a luxusní hotel, kde můžete zaplatit až 12 tisíc doralů za noc (2006). My s naší výpravou spočinuly v přilehlém kempu.

Zaplatily jsme si jízdu na velbloudovi. Ještě jsem tu možnost neměla, a tak proč ne. Nám s kamarádkou byl přidělen velbloud jménem ´Peaches - broskve´. Jak tak o tom teď přemýšlím, tak to teda asi byla velbloudice. No to je jedno. Vypadala velmi přívětivě a jako by se na nás usmívala.

Ovšem než jí došlo, že nás vyfasuje obě dvě. Vydrápaly jsme se na sedátko, které měla připnuté na hrbu a vyjely jsme. Ještě, že jsme na ní lezly z jakési nástupní lávky. Kdyby s náma vztávala, tak jsem určitě spadla. Peaches se nás za dvojnásobný náklad rozhodla pěkně ztrestat. Ač všichni velbloudi byli svázáni lanem, Peaches si klidně vybočila z řady a jala se posvačit. Lístky na trní podél cesty se jí moc nezdály. Skonila se a zběžně je očuchala. Její úklon ovšem znamenal, že my jsme se nedobrovolně naklonily taky, takže se mi naskytl krásný výhled na okolní rudozem. Peaches se záhy zprudka narovnala a znechuceně odfrkla. Chroští u cesty asi nedosahuje patřičné kvality. Peaches nelenila a vykročila za sváčou nepochybně větší nutriční hodnoty. Co na tom, že máme s kámoškou jen šortky a to zatracené křoví na našich nohách zanechává táhlé škrábance!

´To nevadí. Vždyť je tak roztomilá!´, zvolala kamarádka. A to seděla v předu, takže dostala dvojitý nášup trnitých keřů.

Peaches byla usměrněna a po několika mohutných odplivnutích se vrátila zpátky na cestu. Jeden vazký flusanec se zlehka otřel o mou nohu a vlál za mnou až do konce naší jízdy.

Zážitek to byl neuvěřitelný, i když jsem měla velmi naklepané pozadí. Pánská část výpravy chodila celé odpoledne mírně rozkročmo - asi vám dojde proč.

Jdeme na kutě. Zítrá vstáváme ještě za tmy a jedeme k postátné hoře Uluru. Za úsvitu je prý nejhezčí.