Au-pair, aneb mýtus o služce z východu

Před pár dny jsem četla na blogu idnes článek ´Neposlušná au-pair´a následně debatu pod ním. Naivně jsem si myslela, že po téměř dvaceti letech, kdy holky a v nemálo případech i kluci vyjíždějí do zahraničí ´na zkušenou´, budou mít lidé větší povědomí o tom, v čem práce au-pair spočívá, nebo spíš v čem by spočívat měla.

Slovo au-pair pochází z francouzštiny a znamena ´equal to´, což se dá do čestiny přeložit jako ´být si roven´. V ideálním případě by tak au-pair měla být členem rodiny, i když jen dočasným, spíše než otrokem domácích prací.

 Já na potřetí měla stěstí a můj pobyt v Londýně naplnil výše zmíněnou definici. Mojí jedinou povinností bylo postarat se o děti. Pracovala jsem zhruba 30 hodin týdně a dostávala pravidelný týdenní plat. A tak by to mělo být.

Ne vždycky je ovšem realita růžová.

Když člověk hodlá vycestovat pomocí agentury, je těžké si po přečtení popisu rodiny a jednom telefonátu vytypovat rodinu, která vám bude vyhovovat. Já přes agenturu jela dvakrát a pokaždé to byla katastrofa. Na poprvé si paní opravdu myslela, že za minimální plat budu ochotna udělat prakticky cokoliv. Kromě jednoho pětiletého chlapce jsem měla na starosti celý dům, uklízení, praní a žehlení na celou rodinu včetně pracovních uniforem paní domácí. Když rodina měla jet na dovolenou, tak jsem vyfasovala týdenní seznam povinností, které mě lehce měly zabavit a mezi které spadalo umytí oken, venkovních parapetů, všech kuchyňských skřínek, umytí lednice, naleštení všech bot,.... Takhle by to opravdu vypadat nemělo. Někteří lidé prostě chtějí využít vaší nevědomosti, nezkušenosti a hlavně nedostatečné znalosti jazyka. Po přečtení seznamu jsem se zdravě naštvala, má angličtina v afektu povyskočila o pár úrovní a pěkně od plic jsem paní domácí řekla svůj názor. Výsledkem bylo, že přepracovala seznam, nicméně pro mě to stále znamenalo, že celý týden budu doma a alespoň hlídat dům. No co, práce jsem zvládla za dva dny, a pak přijela kamarádka s kamarádem, samozřejmě inkognito. Úkol jsem splnila vlastně na výbornou, místo jedné osoby hlídalo barák hned celé komando.... Rodinu jsem neměnila, neb agentura nefungovala podle mých představ a s rodinou jsem měla smlouvu jen na šest měsíců.

 Odjezd od rodiny byl vysvobození. Odjezd domů byl na druhé straně hodně těžký, a to i přestože jsem vědela, že jakmile mi agentura najde novou rodinu, přijedu znova a snad budu mít větší šteští. Chtěla jsem chodit do školy, což mi první rodina neumožnila.

 Někdo v diskuzi zmínil, jak může jet k dětem nějaká holka, která nemá vztah k dětem a copak agentura aplikanty neproklepne? Jede, protože i když nemá vztah k dětem, chce do zahraničí, chce poznat něco jiného, naučit se jazyk.... a jinou možnost nemá. Hlídání dětí je možná nutné zlo, ale je to začátek. Do přihlášky se dá přece napsat cokoliv. A upřímně řečeno, z mé zkušenosti s agenturami nejde o to jakým dojmem působíte, jaké jste si dali požadavky, jde o to spárovat aplikanta a rodinu, neb ve výsledku jde přece jen o peníze.

Mince ale není jednostranná. I rodiny lžou, a to nemálo. V druhé rodině jsem měla tři děti. Nikdo mi neřekl, že nejstarší kluk je hyperaktivní a že bere uklidňující léky, které je třeba vzít ráno a ješte minimálně na půl hodiny zahučet do postele, neb nezvládá koordinovat pohyby. A že právě v tomhle stavu má utkvělou představu, že je nejlepší snažit se něco ustříhnout, uříznout, .. a že přípomíná Střihorukého Edwarda a je nebezpečný jak sobě, tak svému okolí.

Ač jsem ani v jedné rodině neměla k dětem blízký vztah a opravdu to z mého pohledu byla jen práce, tak mi jich někdy bylo i líto. Bylo tam hodně paradoxů. V jedné rodině dítko smělo jeden bonbón týdně, v druhé se děti cpaly sladkostmi a brambůrkama celý den. To že pak nejedli normální jídlo už nikoho nezajímalo. A když si pětileté dítě neumí utřít zadek, čeká s vytrčenou zadnicí, že mu ji utřete, pak mu umyjete ruce a spláchnete, je taky docela silná káva. Nehledě na to, že zmíněné dítko nezvládalo ani ovládání příboru, takže to vyžadovalo bryndák a krmení. A večer u televize kojeneckou flašku s teplým mlékem?!?!?! S oblékáním měl také problém. Nicméně mamka, vysokoškolsky vzdělaná paní, jež byla vlastníkem fyzioterapeutické kliniky, tohle chování považovala za naprosto normální. Práce to byla složitá i proto, protože ač bylo chlapci pouze pět let, já byla šestá au-pair!!

 Práce au-pair není lehká. Leckdy velmi složitá, zejména v začátcích, když si ještě nejste tolik jisti v kranflecích a hlavně když máte smůlu na domácí rodinu. Ale je to skvělá zkušenost. Jak se říká, co vás nezabije, to vás posílí a tady to platí dvojnásob. Jste v cizí zemi, mnohdy pouze s jazykovými základy, neznáte nikoho nebo jen hrstku lidí, kteří jsou na tom možná podobně jako vy. A taky se nesmí zapomínat, že je to obrovská zodpovědnost. Přece jen máte na starosti cizí děti několik hodin denně.

Na závěr malé podivaní nad názorem, že au-pair jsou převážně z východu. Jako au-pair jede pracovat kdokoliv, kdo se chce naučit jazyk dané země nebo prostě kdo chce chvíli pobýt v Evropě. Mezi au-pairkami tak nejdete i rodilé mluvčí jako Australanky, Novozélanďanky nebo Jihoafričanky.

O zkušenostech s ´operováním´v Londýně - o kameňácích i zážitcích příjemnějších zase někdy příště.