Rozhodovat o vlastním životě

je většinou argument zastánců potratů a euthanasie. Obojí mi připadá zvrhlé! V případě potratů dvojnásobně. Nikdo totiž neví a hlavně nemůže dokázat, kdy vlastně lidský život začíná. A pokud existuje třebas jen malá možnost, že onen shluk buněk je člověk, je přece strašné ho zničit=zabít (obzvláště krutým způsobem vyrvat z těla matky).

Těhotná žena nerozhoduje pouze o vlastním životě, ale i o životě dalšího člověka, který zatím nemá možnost se bránit. Já vím, je to někdy těžké, znám totiž hodně dětí z dětských domovů – nechtěných týraných a chápu, že člověka pak napadá lecco, ale žádné z nich nechtělo nežít! To, že jim jejich rodiče připravili vesměs budoucnost neveselou, je jiná kapitola, ale ne argument pro potraty. Navíc skoro bych si troufla tvrdit, že na potraty chodí mnohem méně ženy z těch „spodních sociálních vrstev“ než ty lépe situované, kterým se jen stala „nehoda“.

Další spornou věcí je „ukončení těhotenství“ ze zdravotních důvodů. Při kontrole ultrazvukem se zjistí, že dítě je pravděpodobně postižené. A těhotné ženě se interrupce nabízí automaticky, za blázny jsou považovány ty matky, které na ni nejdou. Tohle opravdu nechápu!!! Tedy znovu, vím je to těžké – starat se o nemocné, třebas trvale postižené dítě, ale…. Za prvé nikdy to není jisté, ať je sebelepší technika, tak nikdo nemůže vyloučit omyl a mnoho z těch dětí, které byly diagnostikovány jako postižené, se narodilo zdravých. Ale bohužel mnohé se nenarodily vůbec. A to je přece tragedie.

Navíc dnes v době stoupající neplodnosti, je přece tak snadné, dát nechtěné dítě k adopci párům, které tak moc po dítěti touží a zahrnou ho láskou. Je to prostě stejné jako s euthanasií

(http://pokus.blog.idnes.cz/c/9826/Jana-Jochova-Pryc-seuthanasii-I-smrt-muze-byt-krasna.html), vyspělá společnost se pozná podle toho, jak se chová k těm nejslabším.