Není facka jako facka

Nemám ráda fyzické tresty. Jsem proti týrání a zneužívání dětí – jakémukoliv! Dětem v žebříčku mých životních priorit patří přední místa, dokáži pro ně obětovat mnohé. Přesto ode mne mé děti dostávají na zadek (nejen) a přitom mě stále mají rády.  

Asi lze některé děti vychovávat bez fyzických trestů, mne samotnou coby jedináčka s klidnou povahou rodiče nebili. Nyní se však většinou pohybuji mezi rodinami s více než jedním dítětem a mezi nimi neznám rodinu, která by na své malé děti nikdy plácnutí nepoužila. Ono totiž některé teorie přenést do praxe plošně nelze a už vůbec ne „shora“. Tedy jistou formou nátlaku a omezením lidských práv jde samozřejmě vše, ale to snad není cesta, kterou bychom se, doufám, v naší demokracii chtěli ubírat.

Bohužel ne všichni dnes chápou staré latinské přísloví „Když dva dělají totéž, není to totéž“, a mají schopnost rozlišovat. Většina rodičů, které znám, své děti miluje, a právě proto je bije a na jakékoliv zasahování do sféry své rodičovské zodpovědnosti je zkrátka citlivá. Aby ne! Když totiž jdete s více dětmi po rušné silnici a váš nejživější potomek se zrovna chystá přeběhnout na naprosto nevhodném místě, na jakékoliv vysvětlování není čas. Jde o vteřiny! Vy jste totiž ta osoba, která v nejhorším případě dítě neuhlídá, když se chystá vrhnout pod jedoucí auto... A vy ho v té chvíli nemáte mít právo plácnout? Nejde jen o zákon, ale i o nějaké směřování společensky přijatelného chování, kdy se nám začíná předkládat, že plácnutí to není v žádném případě. Ale zdravý rozum vám v takové vypjaté chvíli, kdy nějaké vaše dítě chce udělat životu nebezpečnou věc, jasně říká, že právě teď je plácnutí jediná adekvátní reakce. Ta reakce, která vašeho potomka usměrní natolik, aby z nevědomosti nespáchal harakiri, aby neohrozil život svůj i jiných. A takových situací, kdy dítě potřebuje fyzicky pocítit vaši rodičovskou autoritu, je v rodinách bezpočet.

Moji rodiče mě sice nebili, přesto se u nás používalo ještě jedno přísloví: „Škoda rány, která padne vedle“. Dnes ve světle nekonečných diskusí, jak správně vychovávat, ve světle rad různých studovaných odborníků, kteří mají o dětech často jen teoretické povědomí, toto přísloví konečně chápu. Oni si totiž dovolují své malé zkušenosti zobecňovat, a tak  nejen radí, ale i prosazují své soukromé názory, které z principu věci (různorodosti lidských-dětských povah) ani zobecnit nejdou.

Tedy není bití jako bití. Jsou jen dva extrémy – ten, který si myslí, že omezením nebo dokonce zákazem fyzických trestů nějak pomůže vychovat z dětí spokojenější a lepší lidi (tento přístup ovšem na zahraničních příkladech spíše selhává) a druhý, kdy se to s tímto typem trestů viditelně přehání až opravdu k nějakému týrání, což je samozřejmě strašné.

Většina normálních rodičů je však někde mezi tím a řídí se individualitou svou a svých dětí a tak je to koneckonců správně. A jakékoliv normativní zasahování do této sféry ze strany státu či jiných institucí je nepřípustné. Podpora funkční rodiny je něco jiného. Tou však opravdu není omezování rodičovských práv či snad „nenápadné“ podsouvání, že práva dětí jsou s těmi rodičovskými v nějakém rozporu. Nejsou. Nechme tedy rodiče vychovávat své děti, neomezujme jejich práva a podporujme konečně pozitivní pohled na rodičovství..

Vyšlo v LN 12.3.12