Snažit se za těch 226 miliard korun pracovat? Proč bych měl?

Za široký sociální systém a náklady na něj, za nízkou motivaci určitých skupin obyvatel pracovat a vzdělávat se zaplatí každý pracující téměř 60.000 Kč ročně a to je docela dost.

Stát vydá ročně na pouze na podporu v nezaměstnanosti (9,2 mld.), dávky sociální podpory (35,1 mld.) a dávky v hmotné nouzi (11,3 mld.) celkem téměř 56 miliard Kč. Tato částka se skoro rovná plánovanému schodku rozpočtu pro letošní rok. Stát tedy na toto sociální zabezpečení nemá a musí si půjčovat. Na každého českého pracujícího je to 15 tis. Kč ročně, kterými financujeme sociální dávky ostatním. Stejně lze opačně konstatovat, že bez těchto výdajů by státní rozpočet nemusel být v mínusu. A nejen v mínusu, byl by dokonce hodně přebytkový.

Dopad štědré sociální pomoci není jenom ve výdajích státního rozpočtu, ale především v jeho chybějících příjmech od osob, které by mohly pracovat, podílet se na příjmech do veřejných rozpočtů, ale nepracují. Příčinou je jejich nízká motivace pracovat, kterou náš široký sociální systém způsobuje. Není to dáno ani tak rozdílem mezi výší podpory a platem, ale samotnou výší podpor. Pokud mi totiž dávky zajistí relativně pohodový život, určité procento obyvatel nemá důvod pracovat a mít vyšší příjmy, protože je pro svůj zahálčivý život nepotřebují. Takto nastavený systém způsobuje také nízkou motivaci dětí učit se. Mnohdy nevidí důvod, proč by se měly ve škole snažit. Není pro ně motivující se učit a získat kvalitní práci, protože ji k pohodlnému životu nepotřebují a tento příklad vidí okolo sebe. A přece navíc nebudou vstávat každé ráno do práce jako nyní do školy, kdy své rodiče budí, protože oni jako nezaměstnaní ještě spí. Naopak, už se těší, až půjdou po škole na pracák. Nepřeháním, toto jsou skutečné názory mladých.

Stejně demotivovaní jsou i nezaměstnaní. Firmy mají nové zakázky, ale nemohou se rozvíjet a poptávají přes 100 tisíc nových pracovníků. I když je přes 460 tisíc lidí nezaměstnaných, firmy nemohou ani za vysoké platy vhodné pracovníky najít. Opět určité procento lidí totiž nemá motivaci pracovat nebo se rekvalifikovat ani za vyšší mzdu. Rekvalifikace a práce je pro ně v konkurenci se sociální podporou nezajímavá, raději zůstanou na dávkách a načerno si něco přivydělají. A kolik to stojí naší ekonomiku?

Vstupní kalkulace:

• počet volných pracovních míst:  107 000
• počet nezaměstnaných: 467 000
• počet pracujících: 3,7 mil. osob
• roční hrubý domácí produkt (HDP) na pracujícího: 1,1 mil. Kč
• míra zdanění HDP je 39%

Přínos pro státní rozpočet v případě obsazení stávajících 100 tisíc volných pracovních míst je tedy 43 miliard Kč ročně. Pokud by se nezaměstnanost přísnějším sociálním systémem podařilo snížit o 400 tis. osob, přínos pro stát by byl 170 miliard Kč každý rok. V součtu s neefektivně vyplacenými podporami je to celkem plus 226 miliard korun pro státní rozpočet. To je každý rok nová dálnice přes celou republiku, nebo každý rok 70 špičkových nemocnic, nebo každému pracujícímu vánoční bonus ve výši 55 tis. korun a to je docela dost.

Jaké je řešení problému?

Omezit dávky a podpory tak, že by byly poskytovány za veřejnou práci nebo rekvalifikaci. Kdo chce žít z daní pracujících obyvatel, musel by projevit svůj zájem zlepšit svou situaci. Není to nucená práce, jak mylně rozhodl Ústavní soud, je to odměna za snahu si podporu zasloužit. Kdo nechce pracovat, nemusí, není nucen, ale nedostane podporu.  Aby nikdo neumřel hlady nebo nespal pod mostem, tak by pro ty, kteří se vzdělávat a pracovat nechtějí, byly veřejná stravovací zařízení a veřejné ubytovny. Tím by byly zajištěné jejich základní životní potřeby.

Bylo by dobré, aby byli i ostatní spoluobčané motivováni začít konečně pracovat a nezneužívali sociální pomoc. V ten moment se budeme mít všichni určitě lépe v naší krásné české zemičce.