Je možné se smířit s tím, že zůstaneš sám?

Nepochybuji o tom, že je člověku přirozené být ve vztahu s druhým člověkem. Sdílet s ním radost, bolest, společnou domácnost, děti. Vyjmenovávat by šlo do nekonečna.

Takže jak je to s lidmi co prožili spoustu negativních lidských soužití s partnerem. Vyléčí všechno čas, jak se obecně říká? Co když člověk rezignuje a smíří se s tím, že zůstane sám. Je to vůbec reálné se s tím smířit?

Není to tak dávno, co i já jsem mezi svými známými pronesl větu typu „do konce života už zůstanu sám“. A stejně mi časem zkřížila cestu osůbka, se kterou jsem navázal vztah. I když se s mým přibývajícím věkem pokaždé o něco prodloužila doba, kdy jsem zůstával „volný“, pokaždé se stejně objevil někdo, kdo měl o mě zájem a já nakonec taky. Tak jak je to s tím smířením se s osudem, že zůstaneme nakonec sami? Nenutí nás to potom najít si za každou cenu partnera, i když s ním nebudeme mít cokoliv společného?

V hlavě se mi položila další otázka, že když je člověk dlouho sám, zvykne si na to natolik, že už s nikým nebude schopen navázat intimní vztah? Dost často od lidí kolem sebe slyším, že k sobě nikoho nepotřebují, že si užívají volnosti. Většinou stejně cítím, že si to sami sobě nalhávají.

Dále vidím, že spousta mých kamarádů a kamarádek má tak vysoké a někdy až přehnané nároky na partnera, že by jej snad ani nedokázali vypěstovat v Hollywoodu. Když si najdou partnera tak neustále řeší jeho nedostatky, které na něm vidí se svými kamarádkami u kávy a kamarády u pivka.

Co naplat, když zeptá se tě na plat. Tím jsem narazil na další fenomén dnešní doby. Hezký být moc nemusíš, za to mít v peněžence dostatek platebních karet a hotovosti postačí k tomu, čemu se říká společný život. Jenomže dalšími úvahami jsem odskočil od tématu samoty. Tedy samoty ve smyslu zůstat svobodný a zvykat si na to. Jako kdyby na lásku měli právo jenom vyvolení jedinci.

Příroda nás vybavila potřebou se párovat tak jak je možné že existuje vysoké procento obyvatelstva v produktivním věku, co nakonec zůstávají sami. Mě osobně to pokaždé překvapí, když mi někdo známý říká, že mu to tak vyhovuje. Kde tedy potom takovýto člověk hledá kompenzaci za chybějící nejužší vztah?

Neumím si představit život, pro mě tak prázdný být na všechno sám. Neumím si představit, že bych ztratil víru a nehledal znovu a znovu někoho, kdo zpestří můj život, s kým si můžu povídat, protože mě vyslechne. Nemít u sebe někoho kdo mě pozvedne z prachu, když mi není nejlépe, s kým můžu sdílet radosti a smát se. Pro koho bych v zamilovanosti dokázal i obětovat třeba i život. Myslím si, že každý má na tomto přelidněném světě svůj protějšek a je potřeba se nevzdávat a hledat. Ne nadarmo se říká, že se člověk dost často vzdává těsně před cílem.

Takže vy, co jste kdy tvrdili, že chcete zůstat sami, jak to tedy je?