O kolektivních sportech

Článek o hokeji a fotbalu u nás, o budoucnosti mladých, kde jde jen o peníze. A individuální sporty? Přístup k nim?, má smysl vychovávat bandu chovajících se jako dobytek, když je možnost řešit individuality?

A co hokej – odejdou legendy, máme koncept, nebo jsme odsouzeni nebojovat o medaile?

Blíží se doba, kdy budeme raději fandit například biatlonu více než hokeji? I když hokej považujeme za národní klenot? Co třeba fotbal? Budeme mít někdy zase pocit, že se na to dá minimálně koukat, více než doufat?

V současnosti hokejové a fotbalové otěže převzali noví trenéři, co si od toho slibovat?

Sport má stále menší podporu státu a vzhledem k ekonomice i menší podporu sponzorů. Ve školách nikdo nedonutí dítě ani udělat kotoul, protože by si mohli rodiče přijít stěžovat, že jim chce škola mrzačit dítě, ale že jej od malička cpou antibiotikama, je zas tak nějak neprudí.

Za chvíli bude náš fotbal na úrovni pro nás fotbalově neznámých a fotbalově zaostalých zemí, pokud se nenajdou lidi nebo kolektiv lidí, hodlající s tím něco pořádného udělat. Mnoho lidí má pocit, že pokřiky na stadionu, že ten či onen ven se něco vyřeší, tak počítám, že nikoliv. Protože stále méně lidí bude mít odvahu riskovat svoji pověst, kdyby se znelíbil fotbalovým fanouškům. Odolat tomu tlaku, musí mít člověk velké odhodlání nebo schopnost ostatní ignorovat.

A hokej? Rádoby hokejový národ soudí naše hráče tak kriticky, že bych já osobně nesnesl za takových podmínek reprezentovat naši republiku. Opravdu neumíme nic jiného než ctít vítěze a být až sprostě kritičtí, když se nedaří? Hlavně, že my jsme všichni vítězové ve svých osobních životech.

A co teprve nastupující generace, která má v dnešní neuvěřitelně rychle se rozvíjející době možnost obrovského výběrů zájmových činností a stejně je podle statistických zpráv sportovně aktivních okolo 25% dětí školního věku a s věkem při středních školách se tento stav rapidně snižuje. Také přístup mladých mi připadá, že nadhodnocují sami sebe, nikoliv sebevědomím ale nafoukaností. Fotbalem a hokejem si udržují atraktivitu v poměru snů o slávě a penězích. Jenom mám pocit, že bez řádné domácí inspirace nebo motivace, mimo peněz, nám vyroste akorát mnoho fotbalově i hokejově průměrných hráčů. 

A tak to vypadá, že nám porostou lokální individuality ve sportu a celistvost kolektivů bude v dohledné době narušena nezájmem o sport. Nebo spíše nebude dostatek kvalitních hráčů, aby se dal poskládat mančaft, který by konkuroval v porovnání se světem.

Zkoušel jsem se v tom více orientovat, a ačkoliv netrpím nedostatkem nápadů, tady si v tomto případě nedokážu představit budoucnost. Bohužel ať se rozhlédnu sebevíce, nevidím potenciál v kolektivních sportech. Pouze tam, kde se obětují jedinci, kterým na sportu záleží, ale s celkového hlediska to dnes vnímám tak, že mladí by chtěli pečený holuby přímo do huby.

Proto si myslím, že nastává doba individualit a individuálních sportů. Na dopsání článku a vyvození nějakého rozřešení jsem nedospěl ani po měsíci přemýšlení. Nechci být skeptik a negativista, ale popisuji, co vidím kolem sebe a křivka výkonnosti jde rapidně stále dolů, pouze s menšími výkyvy směrem nahoru. Na závěr chci dodat, že hokejovou a fotbalovou ligu už nedokážu sledovat ani statisticky natož v televizi. Radost mi občas udělá naše hokejová reprezentace, fotbalová minimálně. Proto se pokaždé těším na velké akce jako je mistrovství světa či mistrovství Evropy, a při nich si představuji, jaké by to bylo, fandit jako kdysi se zaťatými prsty našim sportovcům. Bojím se, že se to už nikdy nezlepší.