Labyrint věčnosti

Nekompromisní symbol vtiskli mi na tvář, to asi bude už osud můj. Neznalý jinoch spatřil jí stejnou, stejnou jakou jí, vytesal řezbář.   Těžko mu vysvětlím, že je to iluze, i já mám představy o múze. O múze, co se už nevrátí, o vášni, co písek pohltí.

Břitký dech a slabý žal,

obroušený mořem.

Ano, tak jsi mě znal.

Snažím se vymanit z okovů temnoty,

vyleštím diamant do jasu jednoty.

Vysvitne žlutomodř,

dodám i zeleň.

A růže uschlé dnes,

Procitnou kolem.

Všechno je najednou jasné a voňavé,

Tíživý labyrint je dnes jen v parku.

Postavy bloumají, blíží se, vzdalují,

Nosí jen svou lehkou schránku.

A co já.

Naplněn pocity, bolestí, žalem,

pomáhám druhým a sám jsem kalem.

Jak z toho vybřednout, už vůbec nevím,

svíravé dráždění, často se bráním.

Chtěl bych jen na ostrov, mít svého Pátka,

myslet jen na sebe, korková zátka.

Dokončit očistu, vyprázdnit duši,

Pár starých vzpomínek, ukrývat v buši.

Touha a skutečnost jsou jiné dimenze.

Probudit, opláchnout, navléknout dres,

nasednout, promyslet a ještě dnes.

Černá šeď se skutečnosti blíží,

tichým pohybem, kolem nás se plíží.

Snad se jednou vymaním z toho zakletého kruhu …