Jak mně zkoušející profesoři zachránili život

Byla krásná, jak zapadající slunce nad perknovským obzorem. Dlouhé vlnité vlasy jí vlály ve větru tak přirozeně, jako by si právě zaplatila ten svěží vánek. Velké oči, dokonalá špičatá prsa, deroucí se ven skrz těsnou podprsenku. Jemná, štíhlá, po fialkách vonící Berenika.

Potkal jsem jí po pěti letech. Vždy jsem jí tajně miloval. Až před třemi měsíci jsem jí oslovil. Tajnou lásku ze základky. A v tu chvíli se mně změnil život. Úplně, totálně a o tři sta šedesát stupňů. Je to až neuvěřitelné, co s vámi udělá naprosto nečekané setkání.

Přesně před dvanácti týdny jsem potkal Berušku, jak jsme jí vždycky říkali, ve vlaku, když jsme oba odjížděli z naší matičky Prahy na rodnou „vysočinskou“ hroudu. Hezky jsme si povídali, překvapivě i mně vylézala slova z úst a tak nebylo divu, že jsme si dali první rande. Oba dva jsme přijeli domů unavení a to naše první oficiální setkání se odehrálo ještě právě týž den. Takže, kdybych to měl hodnotit tahle zpětně, tak řeknu, že jsme si padli do oka hned na první pohled. I když z mé strany to byl asi devítistý devadesátý pohled, a to nejenom do jejích očí.

Další týden v pondělí byla moje mailová schránka doslova zaplavená zakázkami. Ani netušíte, jak krásný pocit to je. Plno zakázek, nová holka na obzoru, vidina velkých peněz. No, ta představa zněla lákavě. Ve schránce samozřejmě nacházím i několik spamů. Vždycky mě rozesmějí zprávy typu: "Jak se máš? Šel jsem přes váš e-mail právě teď a vyvrcholila jsem zajímavostí z vás. Vědět Vám drahoušku. Můžete přetáhnout poštu a lízat vám. Společné díky, spousta lásky

Jennifer, Beroun, ČR"……

Téhle zprávy jsem si ale nevšimnul vícekrát. V osmi vydáních mne nějaký anonym upozorňoval, že vybouchnu. Ano. Stroze, jasně, cíleně. „VYBOUCHNEŠ.“ Absolutně jsem tomu nevěnoval pozornost. Další dny se ono bouchnutí změnilo na prasknutí hlavy, vystřelení mozku, odstřel. Nebudu tvrdit, že mě to nevyděsilo. Ale když tyto zprávy po týdnu zmizely, tak jsem na ně úplně zapomněl. Vždyť jsem měl svou Bereniku. To člověk zapomene na spoustu špatných věcí.

Po týdenních kafíčkách, vínečkách a dortících jsme byli oficiálně spolu. Dost to vadilo jejímu bývalému příteli. Agresivnímu povaleči. Tuším, že se jmenoval Milan. Sice ani dnes nechápu, jak nějaká holka může být s člověkem, který smrtí jako prasátko, ale třeba jí přitahovalo jeho pižmo. Pižmoň to byl drsnej, to teda jo.

„Hele ty kreténe, čůráku, vole, šmejde. Nech jí bejt na pokoji. Zmastím tě tak, že tě tvoje čubčí matka nepozná.“

To bylo první setkání s Milanem. To vlastně taky nechápu. Když se tak zamyslím na sebou samým… „já toho vlastně hodně nechápu“ Jak si učitelka na základní škole, může nabrnkout takový „hovado.“ Ale naštěstí to bylo první a poslední setkání.

Vůbec…, kdykoliv jsme vyšli s Beru na světlo světa, přepadala mě myšlenka, že závist vládne světu a všichni okolo jsou jejími králi a královnami. To bylo najednou nepřejících lidí. Nepřáli jí, mně, nám, naší lásce…? Nevím. Každopádně se opět objevily ony anonymy. Všechno zapadalo tak, že je mohl napsat jen jediný člověk – Milan. Ale to stvoření neumělo zacházet s počítačem, natož napsat e-mail. Když tenhle člověk posílal pozdrav z maďarských lázní, museli se všichni pošťáci, od Budapešti až po Přibyslav, za břicho popadat. On vlastně ten dopis prý ani nedošel. Tak ono se vlastně není čemu divit, když to nádherné česko-moravské městečko dokázal tak zprznit. Napsal totiž „Přybizlavy.“ A protože v e-mailech začala přibývat i slova, jen málo lidí by si tiplo, že je psal Milan.

Avšak vše se odehrávalo v době mé bezhlavé zamilovanosti. Berenika se seznámila s mými kamarády, já s těmi jejími. Největší Bereničin kámoš se jmenoval František a byl čerstvě vystudovaným zubařem. Přestože ještě neměl svou praxi, chodil vypomáhat do jedné ordinace. Nabídl se, že mně spraví zuby. „No, abych pravdu řekl, nebyl to žádnej zázrak. Při té příležitosti mne tak napadá pořekadlo: Darovanému koni na zuby nekoukej. Ale to není asi to správné vystižení“

Po více než dvou měsících našeho vztahu s Beruškou, začaly anonymy chodit i do mojí poštovní schránky. Neřekl bych, že zamilovanost přešla, ale bál jsem se. Tak jsem šel na policii. Přestože na člověka takové setkání s muži zákona vždycky zapůsobí, po té co se výhružky začaly stupňovat, nabyl jsem přesvědčení, že jejich práce je taková nijaká. K tomu všemu stresu se přidala ještě bolest zubů, od toho fušera Františka, který měl asi ještě pár let zůstat na škole.

Levý dolní špičák se začal kývat. Když policisté narazili na člověka, který otravoval můj život, byl jsem rázem vyléčen. Jen jsem tedy stále přemýšlel, proč by neznámý člověk z Prahy posílal stejně neznámému člověku z Havlíčkova Brodu anonymní výhrůžky? A to ještě ke všemu, když zjistili, že to byl student lékařské fakulty? „Vždycky si říkám, že nad věcma moc přemýšlím. Pochopil jsem, že někdy je to na škodu a jindy zase ne. Prostě to mám v povaze.“ Na policii se samozřejmě vyptávali, jestli neznám někoho z mediků, nebo tak. Nikoho jsem neznal. „Jó, vlastně Franta. František Novák, vyhrknul jsem.“ V tu chvíli jsem si uvědomil, že Františka začínám považovat za kamaráda, za stejnou součást mého života, jakou byla Berenika. Ulevilo se mi ještě víc.

Policista dlouze vyhledával v systému. „Bohužel, nic jsem nenašel. Jediný František Novák ukončil vysokoškolská studia oboru stomatologie ve druhém ročníku, po neúspěšné souhrnné zkoušce ze stomatologie.“

„To musí být omyl,“ říkám.

I když jsem se naučil počítačům a nejrůznějším databázím téměř bezmezně důvěřovat, na vlastní kůži běžně zažívám, že i zde může dojít k omylu.

„Ten zaracenej zub, bolí jako čert.“ Stále jsem na policejní stanici a společně s policisty sepisujeme protokol. Policajt mi shodou okolností podává Čerta, nebo-li známý bylinný destilát, který má vypálit má ústa. Vlastně se ani nedivím, kde se jim ten alkohol v kanceláři bere. Asi běžná součást vyšetřování, či nová metoda výslechů. Dřív, než do sebe stačím hodit aspoň jednoho panáka, bolest rázem ustoupí. „Nó, jak jinak. Do prdele, to zas bude peněz. Špičák je venku.“

Na vytisknutých anonymech, které mi téměř tři měsíce otravovaly život, leží můj zub. Žádné drsné vyšetřovací metody se nekonaly. Prostě vypadlý zub. Nic víc, nic míň. Ovšem ten zub vypadá dost divně. Kořenová část připomíná spíš nějaký bal exotické rostliny. Navíc hodně divně páchne. (Jen malá vsuvka. Takhle mně nikdy z úst nepáchlo). Co bylo navíc hodně zvláštní, že stále tak nějak mokval, začal se zbarvovat do ruda. Zub zrudnul a papír pod ním začal doutnat. Instinktivně jsem jej odtáhnul na okraj stolu.

Následovala ohlušující exploze. Okno v kanceláři se roztříštilo. Všude zavládlo chvilkové ticho, střídající se se sirénou poplachových zařízení. Na našich rukou a obličeji se začíná objevovat krev. Kapičky se mění v obrovské kapky, policista si nechtěně rozmázl celý krvavý obličej. Vše vypadá, jak nepovedený surrealistický obraz. Poté, co nás ošetří, zjistíme, že tady mohl zabíjet můj zub. Neskutečné!

Grandiózní a fascinující zároveň. Je to opravdu zvláštní, jak člověku v nejvypjatějších chvílích jeho života začíná pracovat mozek. Všechno najednou dávalo smysl. Nešťastně zamilovaný kamarád, zkoušky z anatomie, chemie v praxi, otec technik v pardubické Synthésii, kontakt na lékařskou fakultu, internetové stránky o tvorbě výbušnin. Že to člověka nenapadlo dřív.

Rozhodli jsme se tuhle hru dohrát do konce. Policie oznámila, že výbušnina zabila jednoho svědka v případu anonymního vyhrožování. František už mezitím stál u dveří mé přítelkyně a připravoval se na utěšování. Kolem domu se však už potichu šikovaly zástupy speciálních policejních jednotek, aby zastavily nebezpečného pachatele. Když František, s výrazem chápajícího utěšitele zazvonil, cítil svou výhru. Ovšem dveře jsem otevřel já.

Dnes se trochu potutelně usmívám, vzpomenu-li si na Frantovu reakci. Najednou jsem byl já ten Superman, Batman a X-man v jedné roli. Ani neprůstřelnou vestu, kterou mne policisté obdarovali, jsem nepotřeboval. Díky mému jedinému pohledu se Františkovo tělo sesunulo k zemi a policie měla lehkou práci s naprostou troskou, kterou odváděli.

Po důkladném vyšetřování se zjistilo, že onou smrtící látkou, jež měla mou hlavu rozsekat namaděru, byl trinitrotoluen. Vlastně jeho kombinace. Po omámení a stomatologickém zákroku jsem tak ještě několik týdnů poté nosil ve svých ústech smrtící zbraň. Mohu být vlastně vděčný profesorům z lékařské fakulty, že Františka nenaučili mnohem hlubší a odbornější znalosti, protože díky tomu, že zub vypadl, jsem naživu a stále se svojí Berenikou.