Co bezdomovec, to umělec

Bude to už asi tak měsíc, kdy jsem šel svou obvyklou trasou z Václavského náměstí, přes Příkopy, do mojí oblíbené restaurace. Neohlížejíc se doleva nebo doprava, pospíchám, po předem nalinkované trase. Najednou mě ale zarazí teskné, vzlykavé, pomalé a vážné tóny. Jdu blíže a vidím romskou kapelu. Tu najednou překřikují, opodál se vznášející, papouškové. V dáli duní prazvláštní rytmická hudba a pode mnou se srocuje dav.„Že by se dnes něco dávalo zdarma?,“říkám si v duchu. Nic takového. To si jen jeden mladík sestavuje Rubikovu kostku. Drží ji nad hlavou a má ještě k tomu zavázané oči. Všichni, kromě těch papoušků, vypadali jako umělci. Nejenom mně, ale i kolemjdoucím, se jejich představení líbilo. Inu, asi kulturní Praha. To je něco, co tu chybělo.

Večer poté. Když unavený přicházím domů, často si jako kulisu pouštím zpravodajskou ČT24. S nastaveným časovačem tak není problém u televize usnout. V „polorozespalém“ stavu slyším důvěrně známé teskné tóny a když otevírám oči, vidím i toho australského indiána, hrajícího na dlouhou dřevěnou trubku. Zprvu tomu nevěnuji pozornost, až poté slyším zprávu o tom, že pražské turistické průvodce začínají nahrazovat pražští bezdomovci. Abych to uvedl na pravou míru. Nějaká skupina lidí dala bezdomovcům možnost, provázet turisty po pražských zákoutích a uličkách a vykládat jim, jak ten „špinavej“ život vypadal. A podle neutuchajícího zájmu, na tento způsob výkladu turisté doslova letí, takže proč toho i komerčně nevyužít.

Každopádně, a teď nevím, zdali věřit či nevěřit, ten zarostlý temný pán hovořil o tom, jak často si pražští bezdomovci vydělávají hraním na nejrůznější hudební nástroje. „Na Příkopech jsou všichni umělci bezdomovci, na Václaváku a na Staromáku jen někteří,“ slyším vychrchlaný hlas z televizního přijímače.

Krátce jsem se zamyslel. Třeba nebyli ti Romové z Budapešti, jak to říkal ten německý turista, stojící vedle mě. Jak by to vlastně zrovna on mohl vědět. Třeba si jen odskočili ze Žižkova nebo z Karlína. Třeba si ti mladí usměvaví lidé, ty překrásné ptáky vypůjčili ze zoologické zahrady, třeba ten nadějný chlapec s Rubikovou kostkou neutekl z ČVUT, aby si přivydělal na svačinu a třeba ten indián nebyl vůbec indiánem, ale místním domorodcem z Nuslí. Co já vím? Dnes prý už moc neletí, žebrat jen tak.

Pokud má ten, plnovousem ozdobený, turistický průvodce pravdu a nevykládá lidem jen a jen pohádky, měli by bezdomovci začít vystupovat v hudebních souborech, ve skupinách, ve filharmonii, v zábavných pořadech. Promiňte, ale nyní to nemyslím jako nadsázku – pokud se povedlo takovým lidem najít v sobě samých špetku potěšení z hudby, z umění, z kultury, tak to znamená, že to nejsou ztracené existence a mají dle mého názoru docela reálnou šanci, k opětovnému zařazení do společnosti.

Na závěr ale nemohu být optimistou. Na konci oné reportáže, o bezdomovcích průvodcích, zaznělo z úst některých provedených, z úst turistů, že to vypadalo, jakoby si pan netradiční průvodce část výkladu vymýšlel. Jedna část výkladu neseděla k těm dalším. Takže se můžeme opravdu jen domnívat, zda jsou všichni bezdomovci, tak umělecky nadaní. Určitě ale radši uvidím podobného, na harmoniku hrajícího člověka, než abych pozoroval, jak muž s otupělým výrazem a s před sebou držícím kelímkem z Macdonaldu, otravuje kolemjdoucí.

Jestli ale ti „jazzmeni“ byli „bezďáci“ z Libně, tak to mě podrž!!!