Voda v ČR by měla být strategickou surovinou

Na Slovensku se před dvěma týdny zachovali inteligentně a označili vodu za strategickou surovinu. Kéž bychom měli i u nás zákonodárce, kteří dokážou v tomto směru myslet do budoucna a inspirují se našimi východními sousedy. Pitná voda se bude stávat s časem čím dál tím více rozhodujícím zdrojem, o to více mě překvapilo, jak málo se k tomuto kroku SR kdokoli v našem státě vyjadřoval.

O co v krátkosti na Slovensku jde? Slovenská republika dokázala v parlamentu změnit ústavu a zakázat až na výjimky (v podobě například humanitární katastrofy) vývoz vody do zahraničí. Tento zákaz neplatí pro vývoz balené vody, to znamená, že i nadále budeme moci kupovat minerální vody ze Slovenska i v našich obchodech. Co je důležité, neexistuje již možnost, že by někteří sousedi SR vybudovali potrubí, kterým by ze zásobáren na Slovensku přečerpávali vodu k sobě do země, což by mohlo být samozřejmě v množství daleko větším, než při prodeji vody balené. A že pokusy o postavení potrubí existovaly, to jen dokazuje význam vody.

Kromě poslanců vládní strany se vyslovilo pro úpravu ústavy v tomto směru také 19 opozičních poslanců, kteří chápou národní zájmy i přes svůj jinak opoziční postoj. To si zaslouží pozitivní kvitování. Slovensko má sice značné zásoby vody, nicméně rozumí výzvám budoucnosti, a pokud změnu ústavy schválí prezident, vše bude v platnosti již od prosince

Je třeba si uvědomit tu vážnost, se kterou naši sousedi na východě přistupují k problematice, když se umí dohodnout a mění právě kvůli vodě ústavu. Mezitím v našem státě se uvažuje také o změnách ústavy. O změnách ústavy, které omezí pravomoci prezidenta. Pokud položíme rovnítko mezi obě problematiky, vodu a pravomoci prezidenta, je to až směšně komické, neporovnatelné. Prezident ČR už takto nemá nikterak silné pravomoci a měnit ústavu jen kvůli tomu, že se zrovna teď někomu nelíbí Miloš Zeman, je velice krátkozraké, protože on na Hradě tak jako tak nebude věčně. Kdežto problematika vody je dlouhodobá a měla by být řešena i u nás.

Pokud se podíváme na vodu v ČR, jsme na tom zatím docela dobře. V žebříčku kvality životodárné tekutiny, který je celosvětový a sestavuje ho univerzita v Yale, se umisťujeme v první třicítce z téměř 180 hodnocených zemí. Zásoby máme také poměrně značné. Prozatím se tedy nacházíme v situaci, kdy bohatství může být čerpáno, ale je nutné myslet na budoucnost. Nemůžeme se chovat jako opilí milionáři, kteří jednoho dne zjistí, že jsou po dlouhém mejdanu plném plýtvání na mizině. Kvalitní voda je a bude důležitá.

Děsí mě proto kolikrát, že se sice moc nemluví o ochraně vody, naopak se však vede diskuze například o těžbě břidlicového plynu. Razantní odmítnutí je odpovědí, protože taková těžba by naše zásobárny vody mohla poškodit. Nejenže by těžení zásadně změnilo ráz krajiny, důležitější je, že při hydraulickém štěpení se do podzemí pumpují nejrůznější chemické látky a zpět na povrch se pak vyčerpávají některé další chemikálie, ale mnohdy i radioaktivní a ropné materiály, u kterých reálně hrozí únik do ekosystému. Ač by se někteří dušovali, že znečištění není možné, proč vstupovat do takového rizika, které může znehodnotit tolik cenné vodní zdroje.

A jelikož se o břidlicových plynech mluví, ochranu vody je nutné mít stále jako prioritu. Při ochraně vodních zdrojů nemusíme samozřejmě zacházet až do tak drastických rovin, máme i tak prosté možnosti, které nejsou nikterak absurdní, jako například větší využití dešťové vody, kterou se dá pohodlně zalévat zahrada, či splachovat toalety.

Nutné je však se problematikou ochrany vody a udržení, či dokonce zlepšení její kvality zabývat. Nebál bych se označit vodu za přírodní bohatství našeho státu a inspirace Slovenskem, které ví, jak i do budoucna bude voda strategickou surovinou, proto jí zmiňuje nově v ústavě, je zkrátka více než vhodná. Problémy je dobré řešit dříve, než přijdou a diskuze o zařazení vody jako strategické suroviny by měla nastat.