Lobotomie vysokých škol

Vůči ministrovi Dobešovi se zvedá vlna nevole a můžeme za to být rádi. Je vidět, že jistý druh občanských aktivit zde stále existuje a lidé nechtějí být pouze jednotnou masou přikyvující vládní rétorice.

Věc další ovšem je, proč situace dosáhla takové krajní meze. Jedním z důvodů je ministrova neochvějná víra v to, že zkrátka činí to, co činit musí. Nic jiného už mu nezbývá, protože i on se evidentně začal potýkat se stejným problémem jako většina současných politiků. Takový direktivní člověk na postu moci má své názory, které vehementně prosazuje. Málokdy přizná, že udělal chybu. Silní lídři nechybují. Čili ať se stane cokoli, pan Dobeš už couvat nebude.

Na dosavadní práci ministra je smutné, že kromě reformy vysokých škol, která ohrožuje autonomii jednotlivých vysokoškolských institutů a plazivě naznačuje centralizaci v řízení, Dobeš ve své funkci v podstatě dokázal jen občas přijít s nějakým nápadem, který je navíc úplně mimo jakýkoli koncept vzdělávacích zařízení a vzdělávání jako takového. Nápady ohledně kratších přestávek či plošného testování žáků základních škol znějí popravdě úsměvně.
Jedním z hlavních problémů, se kterým mají u reformy vysokých škol problém zejména studenti, ale v současné podobě též vedení univerzit, je všeobecně zmiňované školné. Dokážu pochopit, ač nejsem stejného názoru, že určití lidé souhlasí se školným. Se současnou podobou návrhu však musí být těžké souhlasit snad pro téměř každého, vyjma bankovních institucí, o kterých se v této souvislosti mluví jako o obchodu století. Pokud by situace dospěla do takové fáze, kdy si studenti skutečně hradí školné sami (nebudu teď rozebírat, jestli pomocí půjček, či přímo), avšak univerzity by nedostávaly již žádné prostředky od státu, nepohneme se kupředu, dokonce nezůstaneme stát ani na místě. Naopak spadli bychom do propasti. Nejen do té dluhové pro případné budoucí dlužníky. Je na místě zcela vážně uvažovat, zda pak bude nějaký rozdíl mezi soukromými a veřejnými vysokými školami, když se u obou bude platit školné. U veřejných vysokých škol by po přijetí současného návrhu navíc stát mohl mnohem více zasahovat, čímž bychom docílili soukromých vysokých škol řízených státem. Že si takové spojení protiřečí? Ano, ale podobný neudržitelný hybrid nám může co nevidět vzniknout přímo před očima.
Osobně to na mě působí, jako kdyby chtělo ministerstvo školství snížit úroveň veřejných vysokých škol na úkor těch soukromých, které, upřímně, dnes nejsou zrovna znakem kvality. A takový pseudoreformní nedodělek je obhajován samotným ministrem. Oproti všemu dosud řečenému, vysokým školám skutečně lze přinést nějakým způsobem peníze navíc. Mluvím tady o určitých postizích pro studenty, kteří studium nezvládají na určité úrovni. Takoví, kteří opakují zkoušky, nedosahují dostatečných výsledků, či jsou vysokoškolskými turisty, kteří předčasně končí vysokou školu a přecházející na jinou. Takový systém by nepoškozoval svědomité studenty, a přesto by vysokým školám zajistil určité finance.
Nakonec, kdekdo může vyprávět o tom, že školné je potřeba, protože jinak každý občan dotuje svými daněmi studenty. Musím však oponovat tím, že kdyby bylo u nás zavedeno kvalitní progresivní zdanění, nikdo by zatížen platbami za vysokoškoláky nebyl. Druhá věc je, že mít vzdělaný stát je v mnoha ohledech výhodnější. Posledním důvodem, proč zůstává dotování vysokoškoláků lichým argumentem, je, že kdyby se zavedlo školné, snížily by se tím daně, či by se ušetřené peníze použily efektivněji. Částka na vzdělání vysokoškoláků by se pouze rozpustila v neefektivní státní správě.
Vrátím se oklikou na začátek. Pokud by chtěl Josef Dobeš udělat něco dobrého, nejdříve musí uznat svou chybu. To ale, jak už víme, neudělá. Dialog je vyloučen a následky mohou být velice kritické pro celou českou společnost. Pokračování dosavadní ignorace věcné diskuze by se mohlo rovnat lobotomii České republiky.