Legendární norská sopranistka. (Český text je založen na biografii Marie Louise Renata Roden). Srážka s Kirsten umí být drtivá. Mám ve svém okolí lidi, kteří jenom kvůli ní poslouchají 70 let staré nahrávky Wagnera
Kirsten Flagstad (1895-1962)
Kirsten Flagstad se narodila v norském Hamaru. Oba její rodiče Maja a Michael Flagstadovi byli hudebníci. Několik měsíců po jejím narození se rodina přestěhovala do Kristianie (později Oslo). Její talent se projevil již v raném věku. Zpočátku studovala u Ellen Schytte Jacobssonové a později u Alberta Westwanga. V roce 1913 debutovala jako Nuri v d’Albertově opeře Tiefland.
V roce 1916 jí soukromé stipendium umožnilo odjet na tři roky do Stockholmu, kde se dále věnovala studiu zpěvu u Gillise Bratta. Bratt měl řadu slavných studentů, mezi nimiž byli Gertrud Pålson-Wettergren, Göta Ljungberg, Oscar Ralf, Ivar F. Andrésen a skotský tenorista Josef Hislop. Po 18 měsících u Bratta, Kirsten Flagstad v březnu 1918 oficiálně debutovala na recitálu v univerzitní aule v Kristianii. Norsko nemělo národní operu.
Kirsten tedy podepsala smlouvu s nově založenou Opera Comique. V letech 1920-26 zpívala Kirsten Flagstad převážně operety, vystupoval v dnes již zapomenutých dílech, jako je You-You Victora Alixe, Phi-Phi Henriho Christiného, Gri-Gri Paula Linckeho, ale také ve známějších dílech Offenbacha, Franze von Suppého a Johana Strausse mladšího. Toto období jejího života však zahrnovalo i skutečné operní role a již v roce 1921 zpívala Desdemonu s Leem Slezakem (Uff!!!). Krátce nato přijala řadu těžších rolí včetně Amélie ve Verdiho Maškarním plese a Minnie v norské premiéře La Fanciulla del West.
Její výkon v roli Markétky v Gounodově Faustovi v roce 1926 byl jakýmsi průlomem a zvěsti o jejím hlase se začaly šířit i mimo Norsko. V roce 1927 absolvovala tři koncertní provedení Beethovenova Fidelia v univerzitní aule v Kristianii. V té době ukončila operetní dráhu. Dostala nabídku na konkurz do opery ve švédském Göteborgu na roli Agathy v Čarostřelci s vyhlídkou na roční smlouvu. Konkurz dopadl úspěšně a v říjnu 1928 Kirsten zahájila dlouholetou spolupráci s göteborskou operou „Stora Teatern“. Druhou významnou rolí byla Mikal v opeře Saul og David Carla Nielsena.
Především však Kirsten dostala příležitost zpívat skutečné operní role. V Göteborgu nastudovala některá významná díla italského repertoáru: Aidu, Mimi v Bohémě (jediná role, kde byly recenze spíše negativní, protože hlas i postava Flagstad se zdály být příliš robustní), a také Toscu. V Göteborgu působila také jako koncertní pěvkyně a účinkovala v oratoriích.
Tam také poprvé veřejně zpívala Wagnera, když do koncertního programu zařadila Alžbětinu modlitbu z Tannhäusera. Často a ráda zpívala Beethovenovo „Ah! Perfido“. V Norsku sponzorovala Norská operní společnost každoročně zvláštní letní představení a v roce 1929 padla volba na Lohengrina. Role Elsy byla nabídnuta Kirsten. Kirsten nabídku ochotně přijala. Bylo to její první vystoupení v kompletní Wagnerově opeře. V té době se seznámila se svým druhým manželem Henrym Johansenem, za kterého se provdala v roce 1930. Na jaře téhož roku následoval její debut v roli Evy v Mistrech pěvcích v Göteborgu. V roce 1932 ztvárnila titulní roli ve švédské premiéře Händelovy Rodelindy, rovněž v Göteborgu. Poté následovala další letní opera v Norsku, tentokrát Tristan a Isolda.
V letech 1933 a 1934 se objevila v menších rolích v Bayreuthu. Na podzim téhož roku v Göteborgu debutovala jako Elisabeth v Tannhäuserovi. Rok 1935 ji přivedl do Metropolitní opery. Její historický debut v roli Sieglindy ve Valkýře se uskutečnil 2. února v sobotním odpoledním vysílání. Ještě před koncem měsíce zpívala Isoldu a debutovala také jako Brünnhilda ve Valkýře a Soumraku bohů. Od roku 1935 do roku 1941 tvořili Kirsten Flagstad a Lauritz Melchior wagnerovský pár snů, i když jejich osobní vztahy nebyly nijak zvlášť vřelé.
Její partnerství s americkým klavíristou a dirigentem Edwinem McArthurem (1907-87) bylo hudebně i osobně mnohem přínosnější. V listopadu 1939 McArthur dirigoval historické představení Tristana v chicagské Civic Opera House s Flagstad a Giovannim Martinellim v titulních rolích. Na jaře 1941 učinila Flagstad kontroverzní rozhodnutí, vrátit se do okupovaného Norska, protože se jí stýskalo po manželovi a rodině.
Ačkoli v Německu nikdy nezpívala a ve své okupované vlasti nikdy veřejně nevystupovala, byla po válce pronásledována, protože její manžel si prostě s režimem zadal. Několik let jí bylo bráněno opustit Norsko a měla velké problémy s obnovením své mezinárodní kariéry. Když se v říjnu 1947 vrátila do Spojených států, měla naplánovaný poměrně skromný koncertní program. Nenašel se však jediný operní dům, který by ji angažoval.
To se však zlomilo a vedení Chicagského symfonického orchestru jí požádalo, aby se 16. listopadu zúčastnila inscenace Tristana v Civic Opera House. Bylo to poprvé od jejího odjezdu z USA na jaře 1941, kdy se objevila v divadle. Představení mělo obrovský úspěch a vedlo k pozvání k účasti na benefičním koncertu pod královskou záštitou v Londýně, který řídil Sir Thomas Beecham. I to přispělo k pomalé poválečné rehabilitaci Flagstad.
Její návrat do Metropolitní opery zůstával problematický a uskutečnil se až v první sezoně Rudolfa Binga, kdy se v lednu 1951 vrátila s kompletním cyklem Wagnerova Ringu. Kontroverze, které její návrat provázely, včetně vyhazovu Lauritze Melchiora, byly popsány v Bingových pamětech 5000 nocí v opeře. Tristan měl být v té sezóně jejím formálním rozloučením, ale Bing ji přesvědčil, aby se vrátila v následující sezóně na Gluckovu Alcestis.
Po rozloučení s Met vystoupila v roce 1953 jako Dido v Purcellově opeře Dido a Aeneas v londýnském Mermaid Theatre. Flagstad pokračovala ve studiových nahrávkách a koncertních vystoupeních až do roku 1959. Flagstad si zachovala svůj zájem o duchovní hudbu a pořídila řadu nahrávek Bacha, Händela a Mendelssohna.
Zpívala také první provedení Vier Letzte Lieder Richarda Strausse 22. května 1950 v Londýně za řízení Wilhelma Furtwänglera. K jejím významným poválečným nahrávkám patří Tristan s Furtwänglerem z roku 1952 a role Fricky ve Zlatu Rýna v první části Soltiho Ringu z roku 1958. Flagstad byla také pozoruhodnou interpretkou skandinávských i německých písní. V roce 1958 byla Flagstad jmenována první generální ředitelkou nově založené Norské národní opery. Teprve loni se norská vláda oficiálně omluvila za perzekuci Flagstad během války a po ní. V jejím rodném domě v Hamaru je dnes muzeum a koná se zde každoroční hudební festival věnovaný Flagstad a jejímu umění.
