Odpoledne zavezu bicykl do opravny

Mám na něm už několik závadiček, tak je nechám opravit a budu zase jezdit jako pán, ale ať to nechám opravovat jak chci, jednu závadu mně nikdy opravář neodstranil.

Závadu dosti podstatnou, když při jízdě do kopce přestanu šlapat, kolo zastavuje, nevím, jestli to dělá jenom moje nebo i někomu jinému, já to chápu jako čirou zlomyslnost vzpurného stroje, už ta značka, Author, to je jako když se bůh Thor majzne kladívkem po palci a zařve auuu! Netušil jsem, jak je bůh Thor škodolibý, k téhle neodstranitelné závadě mně jako prémii přidal ještě jednu a to automatický obraceč větrů do protisměru. A tak ať jedu kterým chci směrem, vítr se vždycky stočí tak, aby mně foukal do čumáku a začne se snažit. Z mírného vánku se tím obratem stává vítr, který by milovali jachtaři, stálý silný vítr, který by plachetnici hnal k cíli tempem, rozechvívajícím srdce kapitána blahem.

Hele, ale to není jen na kole, já to takhle mám i s kuřáky. Přijdu do útulného podničku s tím, že si dám nějakou dobrounkou voňavou a slaďounkou kávičku, jen tak na chuť, nejsem žádný závislák. Vybírám si až podle okamžité chuti a podle nabídky prospektů na stole. Nejdříve ale rekognoskuji terén z hlediska převažujících větrů a rozesazení kuřáků v místnosti. Nehledím na označení stolků na kuřácké a nekuřácké, tuhle blbost vymyslel člověk, který rozdělil bazén na část, kde se smí a kde se nesmí čurat do vody. Vyberu pečlivě místo, kam místní vítr nefouká prameny kouře od vedlejších stolů a spokojeně se uvelebím. Do dvaceti sekund se škodolibý vítr otočí a všechna ta retka mně začnou čudit pod nos. Poslyšte, ale jak to dokáže v uzavřené místnosti s puštěnou klimatizací, to patří také mezi jedno z tajemství přírody.

Abych vám ale k něčemu známějšímu připodobnil mou jízdu na kole, kdepak, žádný cyklokros, je pravda, že ho někdy vedu za ruku nebo někdy i docela za rohy ho vezmu, ale na záda jako ti otroci cyklokrosaři? Nikdy, trasy volím pečlivě tak, abych takovým situacím přecházel, a tak se mně málo stává, že se kolo rozpláče tenkým vrzavým hláskem a škemrá, že už nemůže a že si chce vylézt mně na záda. Jednou jsem si chtěl z něho vystřelit, a když chtělo na záda, tak jsem zastavil a otočil je na záda a ještě je trošinku lechtal na pneumatikách, a víte, že se docela naštvalo? A aby se mně pomstilo, tak se sedlem vyválelo v nějakém hovnu, které sehnalo bůhví kde, když jsem je na vozovku kladl, ještě tam nebylo.

Zato když jedu z kopce, to je vám krása, klimatizace zadarmo, bez výměny náplně v klimatizační jednotce, zadarmo, a v tomhle počasí z kopce je to vysloveně mražák, mít z huby mražený vepřový řízek, to je paráda. S tím mraženým řízkem si vždycky vzpomenu, jak jdu kolem masny na náměstí a tam metráková řeznice stojí pod velkou cedulí, na níž se skví veliký nápis v moravskoslováckém nářečí, které nepoužívá dvojhlásku -ou- a nahrazuje ji samohláskou -ů-, tak ta zápasnická baba s vyhrnutými rukávy tam má ceduli, na níž je napsáno, že "KRŮTÍ KRKY."

A tak se zamýšlím, zda tohle neustálé omezování a přizpůsobování a snášení útlaku je ten život, co jej básníci tak opěvují? Ano i ne, přísně logicky vzato ano, nikdo ti nedá ani sekundu opravného času, všechno se žije naostro, každé gesto, každé slovo, každé ušklíbnutí, je buď naprostá nicotnost anebo katalyzátorem hádky, která může vyvrcholit rozchodem dvou milujících se bytostí, každé mávnutí rukou, ano, tohle je TEN OSTRÝ ŽIVOT co nám popisují v knihách.

Ale bráno méně přísně, nemusí to být tak docela pravda, máme ještě druhý život, život za zrcadlem, náš soukromý život ve snech a tam se může všechno, tam jsem se dokonce několikrát miloval s Winonou Ryder i když jsem se v reálném životě vzpínal na docela jinou dámu, tam jsem pilotem F16, tam jsem s tímhle fádním obyčejným a naničhodným životem sekl a odjel na jachtě s dvěma hříšně krásnými mulatkami do Tichomoří.

No a vidíte, pořád jsem tady, směju se ale mám podezření, že ten smích pramení z toho, že se už nachyluje večerní hodina, že mně už se nachyluje ta odpolední hodina, v níž si poprvé ke rtům přiložím orosenou sklenici se zlatým bažantem, mám ho totiž v plánu, tak tohle vám zatím řeknu k tomu životu, plnému kompromisů, které člověk ve svém radikálním mládí nikdy nechtěl dělat a které mu u dospělých vždycky připadaly jako zbabělost a pokrytectví, leč nejspíše patří k němu stejně, jako k němu patří sny.

Já vám vzpomněl Winonu, ty moje snové baby jsou nevypočitatelné jako střídání slunných chvil a ochlazení v těchto dnech, Winonka, pořád ji vidím v Jarmuschově Noci na zemi, jak žvýká a diví se, proč by jako měla být bohatou filmovou hvězdou, když se jí líbí být u bráchy automechanikem, nechápe, nač by jako potřebovala víc peněz. Pro nás to není taková sranda ale pro Amíky je to třeskutý vtip, takový člověk je zralý na hospitalizaci, u nich je to nejspíš smrtelný hřích nebo čiré bláznovství, nechtít víc než potřebuju, být spokojený s tím, co mám.