Byla krásná, byla milá…

Tahle slova Jiřího Suchého mě napadla, když jsem tu ženskou poprvé spatřil. Na první pohled na ní bylo všechno akorát, ale při bližším ohledání se to zvrtlo.

Na prvni pohled je vsechno jak ma byt, pri pozornejsim pohledu vsak je vsechno prilis velke. Ale jinak je to nejkrasnejsi babicka na svete. Tina Turner je jiny model.

Měla všeho moc, samozřejmě ne těch druhotných sexuálních znaků, na které jste hned pomysleli, chlapi jako ženské, když jsem vyslovil obrat „všeho moc.“ Já její tělo ještě neviděl, jen jsem přistoupil blíž a chvilku s ní zapředl řeč. Měla velké oči, velké rty, velké ruce s velkými prsty. Těma rukama mně připomněla ruce paní Heleny Fibingerové, která v plném tréninku také mívala takové velké ruce s výraznými žílami. Ostatně i já jsem je míval. V plném tréninku. Dnes mají zdravotní sestřičky na interně problém na mých farářských ručkách nějakou  žílu vůbec najít.

Tahle Vendulka utěšitelka rukama připomínající paní Helenu, měla obličej dimenzovaný na pozorování z větší vzdálenosti, něco jako paní Sophia Loren, na jejím obličeji také je všeho moc, i když krásného, ale ruší to svou neúměrou ke zbytku tváře. Některé ženy prostě jsou okaté, nosaté nebo rtaté. Ale to se mně líbí. Rtatá žena. Může-li žena být okatá, dozajista může být i rtatá. I když to zní jako troubení halali. Jen hulvát by řekl o ženě, že je pyskatá. To teprve by si chlíváci užili, žejo?

Ale k jinému tématu, kdysi jsem komusi vyčítal, že mně neodepisuje na mé mejly, lál jsem mu a přirovnával jej k jiným lenochům, kteří by rádi četli ale nechce se jim přemýšlet, čím ze sebe by bližního podarovali, lál jsem, že nepíše, a znectil jsem jej slovy: „Já už si myslím, že ses zařadil mezi ty, co jim třikrát napíšu a za to dostanu nazpět obrázek nějakého obdivuhodně zamrzlého jezera nebo nějaké obdivuhodně kozaté baby (to podle pohlaví oceňovatele), dokonce si někdy připadám jako Tom Sawyer nebo Rebecca Tatcherová, kteří sbíráním obrázků, které jim rozdával pan učitel za jejich skvělé výkony ve výuce, si vydělávali na nějakou brožovanou bibli.“

Dobrá věc se podařila a mně se podařilo ho vyprovokovat k reakci: „Docela mě pobavil ten povzdech ohledně obdivuhodně zamrzlých jezer a obdivuhodně kozatých bab, tristní, ale přesné. Jenomže to máš těžké, málokdo se opováží něco svého ti napsat, dnešní emailový člověk by taky mohl zjistit, že jeho aktivní slovní zásoba čítá 200 slov, a to není příjemné a povznášející zjištění. A už vůbec je málokdo schopen něco publikovat, to už musí být vážnější diagnóza, což také povážlivě zmenšuje procento pravděpodobnosti odpovědi. Tak mě napadá, ono to ani nebude tak tím, že bys chtěl číst něčí bláboly, že ono to bude spíš tím, že ti nikdo už několik dní nepochválil tvého Jiřánka, žejo?“

No a tak jsem přišel o dalšího korespondenta, s ním už si nikdy psát nebudu, nikdy a nikdy, nebudu a nebudu. Ale kdyby se ozval, ještě bych mu rád něco objasnil, ale sám se neozvu. Mám svou hrdost a urážky za hrob se neodpouštějí. A tak mně zkrátka nikdo nepíše a já jsem také přestal psát, dílem také protože si píšu se spoustou jiných, kteří se mně ve schránce pomnožují jako mikrobi na živném roztoku v Petriho misce, tak se v tom nánosu hrabu jako Háfiz v koránu (to byl veliký znalec a vykladač súr, všichni za ním chodili o radu, jen u nás získala tato vazba, ostatně jako spousta jiných, zřejmě proto, že o Háfizovi a jeho erudici v našich zeměpisných šířkách málokdo ví, značně pejorativní příchuť) ale zase nutno říct, že se zdokonaluju.

A v neděli už jsem si jen zašel trošinku na vzduch, na kopce nad město, byl krásný mrazivý jarní den, v příkopech leželi zmrzlí ptáci, šílenci na běžkách pajdali v přemrzlých stopách, všechno bylo jak má být a já střídal nohy v pravidelném rytmu dospělého muže, kterého dobové tance už pranic nelákají. Jen mně nešla z hlavy ta rtatá.