Můj zdejší blog mně připomíná

dráždění erotogenních zón frigidní milenky.

Potkal jsem kdysi přítele an vece: „Poslyš, volala mně známá, že její dcerka potřebuje vědět, kdo napsal báseň „Šťastná spravedlnost," jestli bych se nepodíval na internet. Tak si otevřu google, tam já když něco hledám, napíšu a někdy i najdu, ale takovou informaci? Copak internet je nějaký znalec poezie? Samozřejmě nic nenašel, našel spoustu šťastných a spravedlivých stránek ale žádnou, která by byla oboje. Tak mi nezbývá, než se zeptat tebe, nevíš náhodou?“

A já mu odpověděl: „Bohužel, nemohu sloužit, ani mě nenapadá, kam to řadit, budu docela překvapený, až se to dovím, protože to spojení "šťastná spravedlnost" je pěkně ironické, spravedlnost nikdy nemůže být šťastná, protože je spravedlivá, a když je spravedlivá, tak nemůže nevidět křivdy, to musel vymyslet pěkně vykutálený hajzlík.“

Přítel stejně jako já má internet rád a tak jsem mu ještě řekl, že podle mě internet je jen přesně tak chytrý jako jeho uživatelé a přesně tak hloupý jako oni. Vždycky jsem se smál, když mně mladí přátelé - ctitelé internetových aktivit - tvrdili, že nepotřebují nic vědět, že si všechno najdou na internetu, jenže ve své zaslepené nevzdělanosti si neuvědomují, že tam najdou vše, co zajímá pouze je.

O tom, co zajímá lidi, kteří internet nepoužívají, tam není zmínky, ti se internetu stejně jako jiným veřejným zdrojům informací programově vyhýbají ve snaze nenechat se ovlivnit fakty pochybné kvality a původu. Kdysi jsem při práci dokonce míval na monitoru přilepenu vážně míněnou výstrahu: Nenech se zmást fakty!!!

Působím zde rok a něco. Vstupoval jsem na tyto stránky s pocitem, že si přečtu, o čem přemýšlí jiní lidé, co je baví a čím naplňují svůj čas. Kdysi jsem si čítával se zájmem některé své oblíbené blogery a stejně tak na oplátku s chutí popisoval jim, co se honí hlavou mně.

Poslední dny a týdny jsem jaksi nenašel sílu otevřít jediný z článků, jak jsou stránka za stránkou seřazeny. Jakoby se odsud odsunuli lidé, mající co říci a vybavení schopností to sdělit poutavě. A v nich celkem pochopitelně odešli lidé, kteří zase četli blogy, jako je ten můj. Asi jim stejně jako mně vadilo, že převažují bulvární články, obohacené o sprostoty a podpásovky. A navíc ta zmrzačená čeština. Odešli jak se říká po anglicku. Já tuhle cestu nevolím, vy, co mě čtete dodnes, si to nezasloužíte. Nepopírám, že nezanedbatelný a podstatný díl chyby může být ve mně, v mém programovém vyhýbání se věcem veřejným. Známý bonmot praví, že politika potřebuje slušné lidi, ale nemá nic, čím by je přilákala. Hluboká pravda.

Na tomto blogu začíná pro mě nepřijatelně převažovat jakási mně nepochopitelná bezzubá domobrana, jakási liga čistých a moudrých, bojující s nepřítelem, kterému je lhostejná. Který nemá ani tušení o jejím masturbaci připomínajícím snažení. Který nemá ani tušení o samotné její existenci. Trošku to její snažení připomíná plácání prknem do rybníka, všichni kolem jsou mokří, jen plácající suchý.

A tak tahle venkoncem směšná domobrana ve své uniformě nesmiřitelnosti s nešvary často dokonce bojuje mezi sebou, připomínajíc fotbalové rowdies, kteří také za nezájmu veřejnosti bojují na louce za městem pod cáry strakatých hadříků sami proti sobě. Čerta starého naší domobraně záleží na tom, zda jimi odhalený nešvar vnímá jako nešvar ještě někdo další. Naše domobrana si neuvědomuje, že demokracie je báječná věc, ale někdy dost bolí.

Připadám si zde v této chvíli příliš osamělý. Uvidím. Možná se sem někdy vrátím, možná přejdu jinam, možná si založím další vlastní stránky. Prostě uvidím. Díky všem za přízeň. Nashledanou.