Jsme opice chladného Boha.

Tahle věta mě napadla, když jsem četl lákání přítele k práci s hudbou na počítači. Psal tehdy: „Na počítači můžeš zkoušet komponovat třeba pro celý symfonický orchestr, nahrávat si sám klidně pětičlenný pěvecký sbor a pak si tam nastavit akustiku jako v chrámu. Dokonce si můžeš vybrat v kterém.“

G.F.Haendel, pan, co zemrel v roce 1759.

Jenže. Velikánské jenže. Výroba hudby je jeho koníček. Mým koníčkem je poslech. Já hudbu nevyrábím (až na pár hříchů mládí), já ji poslouchám a navíc už jen v naprostém soustředění se zavřenýma očima, takže je zbytečné, aby mně na monitoru běžela partitura, navíc nemám důvod k poslouchání muziky přes počítač, ostatně uvažuji o zařazení svého starého dobrého cd přehrávače opět do služby, protože moderní harddiskový multifunkční dvd přehrávač, kterým jsem ho v hloupé naději kvůli filmům (na něž se stejně nedívám) nahradil, nedosahuje v oblasti audio ani zdaleka jeho kvalit.

A když to poznám i já svým bigbítovou minulostí v podstatě odrovnaným sluchem a neustávajícím bzučením v pravém uchu, tak to musí být rozdíl jako prase, zesilovač už měnit nikdy nebudu, pokud samozřejmě neodejde sešlostí věkem, ale já doufám, že značka NAD je stejně doživotní jako třeba u sluchátek KOSS. Zesilovač, co mám, mně zcela postačuje, i když bych dálkové ovládání někdy uvítal, ale Britové se usnesli, že tradice jsou tradice, a tak to ctím také. Svůj krabicoidní komponent barvy šedé myšky spouštím stiskem velkého zeleného plastikového tlačítka, takže si při tom připadám, jako bych přivolával výtah. A vlastně přivolávám. Výtah do nebe.

Když jsem začal zjišťovat, že vše, co poslouchám, mně něco připomíná, že takřka všechny motivy, co se mně líbily, jsem objevoval postupně už v barokní hudbě, měl jsem dokonce období, kdy jsem si řekl, že pro mě vlastně muzika mohla se svým vývojem skočit klidně v r. 1759, no zkrátka, skončil jsem s učením a cvičením už před třiceti lety a jenom udržuju při životě schopnost zahrát pár odrhovaček ze Semaforu a Osvobozeného divadla, nějaké to Život je jen náhoda, Krajina posedlá tmou a Pramínek vlasů, pár kousků od Olympiku jako Bon soir, mademoiselle Paris nebo Vymyslel jsem spoustu nápadů, co si lidi spolehlivě zařvou a znají to.

Jinak než ve svém pokoji v křesle se v podstatě hudbě vyhýbám jak mohu, autorádio si nepouštím, v práci také nemám rádio, rádio doma považuju za pozvánku do Spolčení hlupců (podle Kennedyho O´Toola), počítač a internet mně zcela saturují potřebu kontaktu se světem, jakoby nestačilo, že u něj dřepím a mělním v něm svůj život osm hodin v práci, mé děti jsou už dospělé a žijí své separátní životy, tak jejich počítačový vesmír už nemusím mít denně na očích, aby mě ovlivňoval, v podstatě se před skutečným světem stále více uzavírám zapínáním světa virtuálního.

Protože však každý den udroluje z mých přesvědčení malý kousíček a pomalu přistupuju na věci, na které jsem před pár lety ještě přistoupit nehodlal, například jsem už asi před deseti lety předal svou rozsáhlou a dosti dobře vybavenou fotokomoru do lidušky, vlastně dnes zušky, ať si děcka pohrají, a dnes už mám zaděláno na návrat, koupil jsem si už druhý slušný digitál a možná začnu zase intenzivněji fotit, říkal jsem si před časem, že počítač pro zpracování fotek bude zásadně jen lokální a někdy v budoucnu možná svým zásadám dám vale a připojím se na net, jenže, velikánské JENŽE, jak se říká „nikdy neříkej nikdy,“ dnes mám na Picasse stálou výstavku elektrifikovaného rodinného archívu pro děti, naskenované zažloutlé fotky s popiskami kdo a kdy na nich je, další aktivity na mě čekají na Facebooku jakož i na Spolužácích, na mně je zřetelně vidět, jak se měním v čase.

Jen blbec má ve všem a navždy jasno, zkrátka pokukuju po nějakém dalším notebooku, co by měl dobrou grafiku, další foťák jsem obhlížel rok, než jsem se rozhoupal, nový kompík bude nejspíš něco podobného. Ale na prvním místě je v dnešním žebříčku naprostých nezbytností nový hudební mobil, protože můj přehrávač má chabou výdrž baterie. Mám už vyhlédnuté tři a ve stanoveném pořadí jako myslivec na posedu očekávám, až je zlevní na přijatelnou cenovou úroveň.

Ještě k barokní muzice, mistři skládali v podstatě hrubou linku a to, co se nám na tom tak líbí, tu koloraturu, psali na své finty specializovaní pomocníci, takže je to vlastně stejné (jen naopak) jako u barokních obrazů, kdy nahrubo plátno nakreslili pomocníci a mistr je jen(!!!) dotáhl, způsob tvorby, jak nám jej prezentují hollywoodští scénáristé a různí spisovatelé historických románů, kdy mistr pracuje jako dnes na díle od začátku do konce, by způsobil, že bychom měli těch mistrovských kousků zachováno méně než možná tak třetinu, tehdy byla praxe prostě jiná, také způsob obživy těch mistrů byl docela jiný než dnes, ti pánové striktně museli oddělit práci na zakázku od volné tvorby, kterou v podstatě vůbec nedělali, a je jen obdivuhodné, že na zakázku vznikala tak kvalitní díla, vlastně dodnes se znalci přou o to, kolik lidí vlastně psalo pod značkou Shakespeare nebo de Balzac. Je toho tolik, co člověk ještě neslyšel a chtěl by, stejně jako knih nebo obrazů, na světě je tolik krásných věcí, že bych neměl ztrácet čas, tak nazdar, valím na internet!