Lež má krátké nohy, ale ony jí vyrostou

„Musíme učit své děti lhát?“ řečnicky zamudroval přítel, když popsal další školní problém se svým příliš pravdomluvným synem.

Je nam dvacet, hodili nas do sveta a rekli Stastnou cestu!

Nemá smysl se zabývat, čím konkrétně hodný a pravdomluvný syn nadzvedl paní učitelku a ona následně otce svého nepříjemně upřímného žáčka, všichni to známe, že jo, každý jsme aspoň jednou přemlouvali, ne-li nutili, své děti ke lži. A v dětském věku, vybaveném příslušným rozoumkem, je lhostejné, zda ta lež je podlá či patří mezi tak zvané milosrdné. Dítě ví jedno: Nesmím říct pravdu a k tomu mě nutí tatínek. Ale to je dost strašné, řeknete si.

Není. Tedy podle mě. Aby dítě vyšlo s ostatními lidmi kolem, musí se co nejdříve naučit když ne zrovna lhát, tak alespoň neříkat všem a vždy, co si o nich myslí. Říkáme tomu výchova, ale není to nic jiného než pokrytecké skrývání své pravdy. U dětí musíme jejich pravdu pomáhat skrývat my, dospělí, protože dětská pravda bývá krutá a necitelná, zraňující a poznamenávající mnohdy na celý život.

No jo, ale kdy poznat, že už nejsem dítě a měl bych začít lhát sám od sebe a ne na pokyn rodiče? Když později dospěji a zmoudřím, musím si docela zákonitě položit jednu otázku. Lhu-li já, lže celý národ? Zasahuje přetvářka jedince nebo celý národ, když se přetvařuje jedinec, přetvařuje se i národ? Vždyť jediná rakovinná buňka zabije celé tělo.

A tak si člověk začne své lži uvědomovat a kategorizovat: Nejdříve se přetvařuji v rodině, lžu rodičům, že jsem to neudělal, a rodiče ve své diluviální lásce mně tu lež velkoryse přehlédnou, nebo z lenosti zjistit si pravdu mávnou nad tím rukou, a ejhle, v človíčkovi je poznenáhlu vypěstováno semínko pocitu, že se nic neděje, že lhát je normální a vyplácí se to.

V dospělosti je z tohoto semínka už solidní strom, no a ten už neohneš, jak se říká ve známém přísloví, takže takhle jednoduché to je, lže-li jeden, lhou všici. Jsme národ lhářů. Sakra, a co ostatní národy? Také lžou? Zajedu se podívat a co zjistím, náš národ na tom není tak zle, všude se lže, až se od huby práší. Tak tohle je ten svět, co nás na něj hodili a řekli Šťastnou cestu?

Ale pak se pomalu se svou lží sžíváš, dokonce jsi šťasten, že jsi se udržel a neřekl volovi, že je vůl, a dvakrát šťasten jsi, že jsi mu to neřekl, když se později ukáže, že volem nebyl on nýbrž ty sám. Postupuješ ve své lži dál a poznenáhlu zjišťuješ, že mnohá lež je vlastně pravda a naopak. Že hluboce zakořeněný omyl je to nejlepší hned po pravdě. A svět se ti na chvíli zastaví, když to zjistíš, jenže se zastavil jen tobě, jiným běží poklidně dál, a tak se konečně zklidníš a ejhle, dostaví se pocit vděčnosti za pocit klidu, nevysunuješ už důvody svých pocitů mimo sebe, uvědomíš si, že tu hru na jistotu do nás naočkovalo těch tisíc let křesťanství, toho duchovního handlu něco za něco: Budeš mít věčný klid ale musíš tomu něco obětovat, budeš mít nebeskou spravedlnost ale na zemi musíš strpět bezpráví.

Jenže to je daleko jednodušší, stačí zapřemýšlet a rozhodnout se mezi dvěma myšlenkovými póly, mezi předurčeností a náhodou, mezi osudem a rozhodnutím, no a dojdeš-li ve svém hledání své pravdy ve své lži až na toto místo, zjistíš, že jsi zvolil cestu permanentního rozhodování o svém osudu. Od té doby jsem se přestal bát, nemám strach z božího trestu, nemám strach z blbců, nemám strach z osudu, když mě rozbolí zub, je jasné, že je to plod mého tříletého kašlání na preventivní prohlídky, když se nedohodnu s blbcem, je to má chyba, když jsem jako chytřejší nenašel cestu ke konsensu, jak stavu, kdy jeden druhého ukecá, říká pan emeritní president Havel, když dostanu kopačky od mladé holky, není to žádný osud ale docela přirozená reakce mladé ženské na oplzlé návrhy dementního proutníka, všechno na světě má svou příčinu, i když si ji neumím vysvětlit, všechno.

I když je tou příčinou náhoda, Černobyl nebylo neštěstí, to byl dopad tří souběžných náhod a dvou špatných rozhodnutí dvou lidí ve velínu, i ta tsunami má svou příčinu, jen lidé mají setrvačnost svých předků a staví si tvrdošíjně své domy na místa, kde je to smete znovu, pak ovšem to není osud ale důsledek špatného rozhodnutí, chcete-li to nazývat osudem, prosím, ale zařídili si to tak sami, jaký osud?

A ještě jednu větu k naštvání deterministů: Těch, co touží znát svou budoucnost, je mezi moudrými jen hrstka, valná většina moudrých nechce vědět o příštích dnech ani zbla, nechtějí nic riskovat. Co mě čeká a nemine, nevím, ale jedno vím jistě, že se zase budu víckrát smát než plakat, protože jsem se nějak odnaučil plakat, já neumím a nesmím být nějak dlouho smutný, to mně velice škodí, vím to a proto jsem raději optimista, chce se mně dokonce napsat nezdolný ale to není pravda, také mívám stavy depresí, ale to jen když se sejde víc bolestivých nemocí současně a povšechně stojím za prd a stíhá mě myšlenka, že lepší to už nebude, ale pak se zase uleví a já ožiju jako bambus.

Ptáte se, co by mě tak v mém věku čekalo hezkého, já nevím, co si hezkého zařídím, můžu napsat, co hezkého mám naplánováno, ale to bych pana Náhodu pěkně pobavil. Když si koupím dva měsíce dopředu lístky na koncert, tak to jsem tomu večeru a jeho zdaru vyšel zatraceně vstříc, před tím si půjdu sednout na večeři do restaurace, udělám si hezký večer ve společnosti přátel, to je standardní situace jako jsou standardní tance, když tančíš po tisící valčík se svou manželkou, také asi se nerozplýváš nad lehkostí jejího kroku a obdivem nad tím, jak si spolu při tanci už pětadvacet let rozumíte.

Jistěže mám vytýčeno pár pevných bodů ale ostatní přijdou nahodile, jak tomu pan Náhoda bude chtít, krásu a zábavu v nich už najdu sám, to se musí i kdyby fotra věšeli.