„Krásné ženské bych culení zakázal,“

tvrdil mně beznadějně zamilovaný kamarád, „protože jestli culením hezká tvář zhezkne ještě víc, to už by ta baba na tu svou mordu měla dostat zbrojní průkaz, to už za sebe chlap nemůže ručit!“

Nefertiti - nejkrasnejsi zena nebo nejkrasnejsi socha v dejinach lidstva? I kdyz ten krk zirafy, nevim nevim.

„Ale vážně, pokračoval v pivní samomluvě, „já mám rád, když u chytré ženské neruší příliš krása, ona krása vždycky ruší, čumíš na ni a připadáš si jako idiot, zapomínáš, že je to obyčejná baba a chováš se jako blb, na krásnou babu člověk klade nároky, které ona nemůže splnit, jaksi podvědomě jí podsouvá i jiné vlastnosti, které ona nemá a mít nemůže, člověk při styku s dokonalou krásou si myslí, že potkal bytost krásnou harmonicky ve všem a ona je to mrcha nebo kráva nebo kombinace obého s příměsí sobeckosti, jak bůh mohl tohle dopustit, říkáš si,“ přerušil svou litanii a napil se piva.

„Říkám, nemám rád, když u chytrosti ruší krása,“ navázal, když si zapálil cigáro, „krásu mám vyhrazenu pro ty jednodušší samečky, kteří nepřemýšlí o tom, proč si ta dokonalá baba vybrala ausgerechnet je, proto také ty nejkrásnější ženské pohříchu bývají nejnešťastnější, protože ti normální kluci se jejich krásy doslova bojí, utíkají před nimi ze strachu, že se nikdy nemohou vyrovnat těm plejbojům, kteří ty krásné baby hýčkají, obtahují a odkopávají, a tak kluci zůstávají nešťastní se svými nešťastnými obyčejnými ženskými, které sní o těch plejbojích, kteří zase jsou nešťastní se svými rozmařilými nešťastnými kráskami, snícími o obyčejných rovných chlapech,“ pokusil se uzavřít svou přednášku o kráse, rušící jeho babské circulos.

A pak jsem navázal já: „Ale já nepíšu o ženských, já píšu o životě, tak to prostě chodí, já ti řeknu pár slov o takové té absolutní fotogenické kráse, potkal jsem dvě takové ženské, jedna z nich dokonce byla úplně skvělá baba, milovala svého prdlého zcela průměrného chlapa velikou a věrnou láskou, přestože jí k nohám snášeli jiní fešáci modré z nebe. Než jsem ji poznal blíž, chodil jsem také kolem ní jako kolem ikonostáze, vnímavý kluk opravdu pociťuje ostych před takovou absolutní hodnotou, pak, když jsme se poznali blíž, jsem jí udělal aspoň fotky.“

Hergot, rozpomenul jsem se na její opravdovou a atraktivní krásu, byla to štíhlá sexy brunetka, která ještě dnes, po třiceti letech, vzbudí pozornost, kam vkročí. Ta fotka byla montáž, kde se ze stran usmívala ona svým vědoucím úsměvem matky rodu (pokaždé jiný záběr) a uprostřed se doruda vyřvával její novorozený syn, nevypadalo to špatně, pověsila si to, ale to jsem se zase rozkecal, chtěl jsem jen říct, že pro každého má každá ženská nějaký jiný půvab a to je správně, tak to ma byt, jak píše klasik a Větva.

Tyhle ženské, co přitahují všechny chlapy bez rozdílu, teda vlastně všechny chlapy a většinu lesb, abych byl přesný, tahle dokonalé baby jsou schopné nadělat přírodě zatracený zmatek v sexuální orientaci, jsou schopné udělat z homosexuálního chlapa když ne přímo heterosexuála, tak bi- rozhodně. Jen si vezměte, kolik latentních homosexuálů podlehlo kráse žen a obavám ze zveřejnění své třinácté komnaty a dělají tatínky v rodinách, kde se v roli muže nadvakrát necítí.

„Moje ženská,“ vzal si zase slovo, „má pro mě největší půvab v tom, že má krásné vrásky od smíchu kolem očí, ale že bych ti dokázal říct jediný důvod, proč bych za ni položil život a zda vůbec, to stejně vysvětlit nedokážeš, jenomže to mluvíme o normálních našich ženských.“

„Pak jsou zde ty ikony, které jsi zmínil, ty, co ti prostě vyrazí dech a naráz máš v hlavě prázdno, nevíš co říct a málem ani nepozdravíš,“ mlel svou, „takhle třeba vyrostly dvě dcery mé sousedky, už ona byla a pořád ještě je krásná ženská, závodní plavkyně a samice krasopisná, no a tyhle dívenky se vylouply z nohatých okatých vlasatých plavovlasých hříbat s modrýma očima, obě se provdaly do Itálie, protože Jižané jsou ze zlatovlásek se sametovou pletí a broskvovými chloupky po těle ještě víc perplex než my.“

A já mu říkám: „Kašli na baby, necháme je plavat, víš co je souvztažnost neboli kauzalita dějů? To je když já ráno napíšu text o své staré kytaře, kterou jsem nechal před asi rokem u kámoše na baráku, byla už značně ojetá, bylo mně jedno, jak skončí, jestli bude hrát nebo pádlovat, bůhvíkde je konec kojenec jemu i kytaře, no a večer, si to představ, ten den, co jsem to napsal, večer jedeme ke známé pro nějaké krámy, protože se v sobotu vdává, prodala byt, auto a vůbec, za týden letí se svým americkým mužem jako mladá paní do USA, no a k jakýmsi hadrům a předsíňové stěně, kterou jsem musel rozebrat a narvat do auta, protože jsem jí slíbil, že jí pomůžu s odvozem nějakých krámů, rozprodaných po přítelkyních, přinese ještě jako extra bonus pro mě svou kytaru, dvacet let starou cremoňáckou koncertní španělku, když jsem ji doma vybalil a obrnkl, otaxíroval jsem ji na dnešních 5 - 6 tisíc, velmi dobrá, trošku tvrdá ale zvuk jako zvoneček, flažolety jsou pohlazení farářskou rukou.“

Napil jsem se na oslavu kauzality a od té doby už jsme jen nad tím světem kroutili hlavou společnou a nerozdílnou. Rozprodáváme své krásné ženské po celém světě, to se našim vnukům jednou může zatraceně vymstít.