Kdybych dostal korunu

za každou ženskou větu: „Ty už mě nemáš rád,“ co byly v češtině vyřčeny jen za posledních sto let, koupil bych si v nejdražším krámu na Manhattanu 16 MPi zrcadlovku, která ukládá rychleji, než stačím mačkat.

Skoro to svádí k myšlence, že ženské ke svému životu potřebují lež jako motory k hladkému chodu olej, ony spotřebovávají vztah jako motor benzin, běžný denní život pro ně je spotřeba, provozní záležitosti, vaření, uklízení, zaměstnání, děti, zvířata, dovolené, výlety, to vše je pro ně potrava ke vztahu.

Ale aby vztah jel hladce, je potřeba jej mazat lží, protože pravdu o nás chlapech by žádná neunesla, ženské jen obtížně ustojí vztah, kde je od začátku jasné, že "Já tedy s tebou jsem, ale kdybychom se rozešli, tak se nic neděje, prostě se rozejdeme a půjdeme každý svou cestou," tak tohle je na ně mor, to jsou pak ty dialogy:

"A to se ti se mnou nelíbí?"
"Ale líbí."
„A tak proč se mnou nechceš žít?"
"Ale já s tebou chci žít."
"A proč teda říkáš, že je ti jedno, jestli to skončí?"
"Ale já neříkám, že je mně to jedno, já jenom říkám, že se nebudu střílet, že to prostě přežiju."
"No vidíš, teď jsi řekl, že je ti to jedno!"

A tak dokola celý život, ženské chtějí být přesvědčovány o tom, že jsou jedinečné partnerky, od nichž odchod znamená pro chlapa naprostou havárii a zbytek života pod mostem, v lepším případu lavička před hlavním nádražím. Potřebují lež a spotřebovávají ji.

Tak si to chlap přebírá v hlavě a pořád ho pronásledují kacířské myšlenky, s nimiž se ženě svěřit nemůže, protože přemýšlení o parametrech příštího vztahu nepatří jaksi mezi atributy vztahu právě probíhajícího. A tak si ten chlap říká v duchu: Tady to vidíš, do příštího vztahu už jenom s ženskou, co se psů bojí a nechce doma chovat nějakého baskervila a cicmat se s ním, nemá ráda brilianty, nenávidí hory a moře, neujíždí na botách, ale mám obavu, že bude mít zase jinou libůstku, třeba bude říkat: „Kdybys mě měl opravdu rád, tak prodáš ten blbý foťák a koupíš mně ten fantastický parfém, když zaň dostaneš osm litrů, tak ti ještě jeden zbude na kytku.“

Takhle to vždycky chodí s opálenýma kočkama, co s nima chceme zdrhat do Mexika.

Člověk pak je celý rozbolavělý, protože s touhle to není to pravé a přitom se bojí té příští, co kdyby to bylo ještě horší, známe ty pády, jak se člověk začne rozvádět, už ho to nepustí. A pak začne, když už je na podobné myšlenky dosti stár, přemýšlet o smrti. A rozmyslí si to tak dobře, že začne být v těch „Hovorech o mé pravdě“ pěkně cynický. V běžném životě to obyčejně k cynizmu nenecháme dojít, spíše se vyhýbáme další zkušenosti, nelezeme bezhlavě a bezbranně do dalších situací, z nichž cítíme možné utrpení.

To jen voják, ten nemá na vybranou, ta odražená kulka si ho najde, kdyby se měla odrazit od kamarádovy přilby, a pak nebuď cynický, tohle je jen taková reminiscence na pana ministra Dostála, který také v konci svého života o leukémii mluvil docela cynicky a sprostě, protože nebylo vyhnutí, chce se mně říct, že jedině tady má cynizmus a vulgarita své pravé místo, všude jinde v životě jsou vlastně vylhané, neupřímné, nadsazené, směšné. Cynismus z utrpení je sebeobrana, když tě něco tak moc a tolikrát zabolelo, tak o tom začneš mluvit jako vojáci na frontě o smrti, která s nimi spává v jejich spacáku, jako o té mrše, o té kurvě, o té pizdě zkurvené, cynizmus z utrpení.

Tak to se raději vrátím k těm opáleným kočkám, co s nimi my chlapi všichni chceme zdrhat do Mexika. Jak my jsme k nim z počátku velkorysí, to ani nejde popsat slovy. Dýchali bychom za ně a poslední korunu dáme za nepředstavitelně předraženou růži v nočním podniku. Ale jakmile dívenka povolí v ostražitosti, pak začneme nenápadně jako ten příslovečný Ivan sedící na ropovodu utahovat kohoutky, z nichž ty požitky do vztahu proudí, a tady by už dívenka měla zpozornět. Jinak se stane obětí vyžírky a vyděrače. Takhle to dělával jeden můj bývalý kolega. Sám jsem ho okouzleně pozorovával a divil se jako divizna, když ten šetrný a spořivý týpek, co mně chodil ulamovat konce rohlíků ze svačiny, protože svou si raději ze šetrnosti nekoupil, maskoval to úžasně vtipnou větou „Ty přece ty rožky nemáš rád, že?“, kterou klidně zopakoval každý den, vyrazil na lov mladého masa.

Do krabičky od cigaret zvučné značky si nacpal domácí seno, plivl a přeleštil si boty a vzal své jediné dobré sako, sametovou kravatu, prsten na ruku a byl za světáka. Kupodivu mu to baby žraly, i když po několika větách muselo být každé jasné, kdo před nimi sedí. Ale ty věty o jejich jedinečné přitažlivosti mu vždycky zajistily úspěch.

Podobně se choval v celém svém životě. Hrál na to lepší v nás. Vždycky pro někoho velmi pečlivě lustrovaného vykonal něco ve velmi omezeném rozsahu prospěšného na účet příštích velmi negativních následků. Po vzoru dona Corleona svou službu lidem dokázal vnutit. Ilustruji: Vytypovaným lidem rozvážel produkty své práce až do domu, zatímco ostatní veřejnost si pro ně musela nacvakat k němu do kanceláře. Přivezl lejstro chlapíkovi a dokonce nechtěl za ně platit. On by ten zákazník i poněkud přemrštěný obnos velmi rád dal, kdyby věděl, kam emeritní kolega míří. Vypláznul by možná dvakrát tolik, kdyby něco tušil, když sliboval jsa čirou náhodou automechanikem, že kdyby někdy potřeboval udělat něco na autu, tak ať se na něj obrátí, že se mu opravou revanšuje. Samozřejmě a svatosvatě mu to slíbil v domnění, že přijede například s výměnou oleje nebo svíček a on přijel s generálkou motoru.

No ale to už jsem se napracoval dost, a tak vás ještě pozvu do závodní jídelny:

po obědě, po obědě, 
bude bledě, bude bledě, 
nacpeme si nácek, 
odevzdáme tácek