Časy jsou furt stejné, pane Dylane, jen člověk se mění

Popíši vám to nejlíp na sobě, protože nemá smysl porovnávat ani ceny tehdy a dnes, ani morálku tehdy a dnes, natož společnost tehdy a dnes. Jen sebe tehdy a dnes.

Měl jsem ve svém životě časy, v nichž jsem se nejlépe cítil, když jsem ze skříně vytáhl staré vyrezlé plavky, botasky zašlé slávy, vytahané tričko a kraťasy, z nichž mně lezla s prominutím prdel. Ale jak mně bylo zhurta a zvesela, to si dnes už ani neumím představit, kdyby tehdy ministr energetiky (tehdy ale ještě nebyla energetika vynalezena) byl věděl, co ve mně dřímá energie, rozhodně bych se nemohl volně promenovat po světě, nýbrž bych byl jat a byla by mně odčerpávána energie po megawattech nebo v čem se to zrovna tehdy měřilo.

A tak jsem po světě chodil v plastikových botách, vlastnoručně batikovaném zašlém triku a fialových kalhotách, které vznikly obarvením z obyčejných bílých pracovních, jaké nosí lékaři a pekaři. Měl jsem tehdy ještě jedny, sváteční, oranžové. A na čundry jsem jezdil v takových těch s drobnou černobílou kostičkou, co nosili řezníci. Při praní se ta mrcha látka srážela tak, že ke konci jejich života mně sahaly do půl lýtek. Takové milé pepitko to bývalo, dnes už se to asi neprodává, ale nevím jistě, nekoukal jsem.

Dnes, když se rozkývám a vyrazím na dvacetiminutovou procházku do parku, obleču a obuji si outdoorové vybavení vysokohorských cen. V mládí mně nijak nevadilo, že mě boty jaksi tlačí, netušil jsem, že ten otlak si noha zapamatuje a za třicet let tam vznikne citlivý výrůstek, který už nezhojí ani ty nejdražší boty. A když mě bolela klenba chodidla, přikládal jsem to všemu, jen ne botám. a paty jak mě bolívaly, na to raději ani nevzpomínat. Ale pak jsem se změnil, pane Dylane, jednou jsem dal na doporučení a utratil za docela obyčejné ani ne příliš vzhledné polobotky víc než za diskografii poměrně plodné kapely a ejhle! Žádná klenba, žádné paty, žádné výrůstky. Nula nula nic, jen zdravé nožky chodilky.

A tak jsem v tomhle kvalitním neokázalém zboží našel zalíbení, prostě si na dvacetiminutovou procházku parkem obuji zvenčí kožené a uvnitř goretexové boty, protože po podzimní, zimní a povánoční slevě stály stejně jako nejobyčejnější křusky tlačilky u známého ševce původem ze Zlína, nacpu se do bundy kosmické technologie, protože po dvou slevách už nestála půl rodinného rozpočtu ale částku, kterou se nerozpakují na své zboží vylepit ani místní maloměstští obchodníci u vědomí toho, že rozprášením střední třídy přišli prakticky o všechny o své zákazníky.

Ve všem, co dnes na sobě nosím, ta kvalita je mně ani ne tak potěšením zvenčí jako pocitem jistoty uvnitř i když kecal bych, že mně nedělá dobře, prohazovat se ve značkových věcech, ale ony pohříchu jsou velmi nenápadné a jejich cedulky skoro nejsou vidět. Jsou titěrné oproti řvavým symbolům firem jako jsou třeba ty dvě, co založili bratři Dasslerové po tom, co se rozhádali. Jak se jeden z nich jmenoval Adolf, zkráceně Adi a vyrobil si zkratku ze svých jmen, zatímco ten druhý si dal do znaku kočkovitou šelmu. Mé botičky nosí emblém papouška, víc vám nesmím prozradit, kodex blogera, chápete, a na kalhotách s trojitými švy nemusím mít obavy, že mně vyleze prdel jako na těch z obchodu, kde mně švy praskají jako na běžícím pásu, když se sehnu někam pod stůl, to bych musel ty gatě zrušit celé aby povolily švy, a značku vám také nemůžu říct, ale je na nich emblém klečícího chlápka s puškou.

Ale kdybych se nezměnil já, nosil bych pořád stejné modely, dnes už ne ze socialistických obchodů, nýbrž od stánkařů, kvalita však je naprosto stejná. Kvalitní zboží bylo k mání i dříve, teda za socializmu, aby bylo jasno, když jsem byl mlád, jen se muselo shánět a neleželo jako houska na krámu. Jenže já jsem se tehdy na to mohl vykašlat jako jsem se vykašlal na spoustu jiných věcí. Nesešlo mně na zdraví, na vzhledu, na kvalitě jídla, na spoustě věcí, které dnes vnímám zcela jinak.

Tehdy pochoutky a laskominky se daly koupit leckde, pamatujete obchody Eso? Dnes se dají v supermarketech nakupovat jen s nejvyšší dávkou obezřetnosti a zkušeností. Koupil jsem si v nejmenovaném velkokvelbu šišku uheráku, byla v akci a made in Hungary, kurva (s prominutím, ale to byl salám přesně korepondující s tímto citoslovcem) to byl ale šmejd, asi jako u nás není vysočina jako vysočina a šunka jako šunka, tak v Maďarsku není uherák jako uherák, asi jsme dostali uherák, který vyrobil nějaký řezník, co ještě včera učil na základce matiku, nic proti učitelům ale uherák teda neumějí, to se musí říct, řezník také neučí kvadratické rovnice, hele a ten vtip, jak se ptá manželka doktora: „Co vlastně tomu mému je?“ a on jí říká: „Milá paní, on má tu kvadratickou nemoc!“ „A proboha pane doktore, jaká to je?“ „On má chuť na druhou!“

No ale zpátky, myslíte, že je to všechno, co jsem popsal, jen změnou politického režimu? Nemyslím, to já jsem se změnil. Kdybych se nezměnil, chodím dál v šuntech, jím sajrajty a mám zkažené zuby. Tak to vidíte, pane Roberte Allene Zimmermane, kdepak doba, kdepak časy, to já jsem se změnil.