V Německu se právě zkouší experiment 4 denního pracovního týdne. Diskuze je kolem toho opravdu pestrá a zaznívají různé názory. Věděli jste však, jak kapitalistický systém, ve které pracujeme, v tomto ohledu funguje?
Abych problém popsal, pomůžu si hned na začátku výstižným anglickým slovíčkem. Zatímco české slovo mzda se řekne anglicky jako "salary" či "wage", tak ještě existuje jedno slovo a to je "compensation". To se dá přeložit jako následující:
- Odměna za práci
- Kompenzace
- Vyrovnání
- Odškodnění
- Služné
Definice říká, že zatímco "salary", tedy mzda, označuje hrubý měsíční příjem, tedy to, čeho si je zaměstnanec jasně vědom, tak "compensation" zahrnuje jak mzdu, tak i různé pracovní benefity včetně těch, kterých si zaměstnanec nutně zcela vědom není.
Určitě dokážete říct, jaké všechny výhody a nevýhody má zrovna vaše práce. Pokud máte třeba práci, kde nemusíte dělat přesčasy a po práci máte úplný klid, je to v podstatě určitý benefit.
Vezměme si například práci skladníka. V jedné firmě, kde pracuje Franta, budou nabízet mzdu 25 hrubého a v jiné firmě budou nabízet mzdu 35 hrubého. Franta kývne na nabídku 35 hrubého a přejde do jiné firmy, ale zjistí, že po něm chce šéf více práce, a pracovní den málokdy bude mít jen 8 hodin. Franta sice dosáhl na lepší mzdu, ale ta jen "kompenzuje" náročnější pracovní podmínky. Franta zjistí, že si sice vydělá víc, ale kompenzaci za práci lepší nemá.
Nu což, řeknete si, Franta měl prostě smůlu. Jenže zde je problém, který si řada lidí neuvědomuje. Každá firma funguje tak, že vždy kompenzuje (schválně neříkám "platí") zaměstnancům tak málo, jak jen může. Ještě nikdy jsem neviděl firmu, která by kompenzovala víc, než musí - dejte mi prosím vědět až takovou najdete, balím kufry a jdu tam pracovat.
Protože je to důležité, tak to řeknu ještě jednou: firma chce najít toho nejlepšího možného zaměstnance za co nejmenší možné náklady. Funguje to i obráceně: zaměstnanec chce najít firmu, která mu dá co nejvíc (peněz, dobrého pocitu z vykonané práce, nových sociálních kontaktů, občasné zábavy) a bude ho to stát co nejmíň (práce, starostí, stresu, volného času).
Takhle to na trhu funguje jako 2 mlýnské kameny a výsledná kompenzace za práci pro zaměstnance (schválně nepoužívám slovo mzda) je výsledek působení těchto 2 sil.
Takže budeme mít pracovní pozici skladník, jedna ve firmě A a druhá ve firmě B. V obou firmách je průměrná mzda pro skladníka 30 hrubého, pracuje se tam stejně dobře, zkrátka celkové kompenzace za práci jsou totožné. A teď firma B přejde na 4 denní pracovní týden, tedy značný benefit. Co se stane?
Pokud má zůstat míra kompenzace za práci pořád stejná, bude muset firma B buďto snížit mzdu, nebo zvýšit nároky na práci, nebo kombinaci obojího.
Už jde vidět ta pointa? Každý chce mít vyšší mzdu, ale přesněji řečeno my chceme lepší kompenzaci za naši práci. Mnoha lidem nevadí dostávat míň, pokud se jim bude "lépe pracovat".
Tak a tím se konečně dostávám k závěru. Vzhledem k dravosti firem a k tomu, jak fungují a jak se snaží ze zaměstnance dostat maximum, opravdu pochybuju, že 4 denní pracovní týden bude fungovat tak, jak si lidi domnívají, tedy že budou pracovat míň a starostí a stresu budou mít taky míň. TIpnu si, že to plus mínus vyjde na stejno.
Firmy chtějí ze zaměstnanců dostat maximum, a u většiny populace se jim to vždycky bude dařit: "Jó takže ty si Franto pracuješ jen 4 dny v týdnu, tak to seš asi pěkně odpočatej a stresu ubylo, co? No vida, tak tady tohle budeš dělat navíc, tuhle odpovědnost budeš mít taky navíc, to zvládneš, a když nestihneš, tak to doděláš v pátek, jinak beru Karla, co si vzal zrovna hypotéku, ten s prací přesčas v pátky problém nemá a i do té soboty se někdy nechá zatlačit."
My zaměstnanci chceme lepší kompenzace za vynaložené úsilí. Dosáhneme na ně 4 denní pracovním týdnem?
