Plán podívat se na Madeiru byl původně zamýšlen spíše na jaro, kdy se povídá, že je tento ostrov nejhezčí. Nicméně několik cenových akcí najednou způsobilo zkrat v mé hlavě a nápad vydat se na cestu v listopadu. Označení Madeiry ostrovem věčného jara není vůbec daleko od pravdy. I teplota ve zbytku Portugalska byla na mě v těchto měsících "ideální". Krom prvního dne po příletu do Porta nám vlastně nepršelo a teploty byly okolo 20°C.
Atraktivita levných letů z Norimberku do Porta mě nenechala chladným už nějakou dobu, když se k tomu ještě přidala akce italských slevových kupónů, akce autobusů eurolines 1+1 zdarma a 20% sleva na všechny lety od TAP Portugal, bylo rozhodnuto. Z Prahy to je do Norimberku cca 4 hodiny autobusem, záleží na tom, jak jsou moc aktivní němečtí policisté, kteří mají naše autobusy u jejich hranic obzvláště v oblibě. Po příletu do Porta stejně pršelo a tak dopředu zakoupená jízdenka (samozřejmě v akci) na rychlovlak za pár hodin do Lisabonu nám přišla vhod. Vlakem je to okolo 2 hodin, místy vlak jede rychlostí až 240 km/h. Internet je však stabilní při všech rychlostech.
Příjezd do Lisabonu večer, nalezení hotelu, kde jsme přespávali a odpočinek na zítřejší prohlídku Lisabonu. Ráno výjezd do města, brouzdání uličkama bez jasných cílů, ale pár jich přecejen bylo, podle mapy, kterou jsme sehnali až v hotelu. Chtěli jsme si projet místní šalinou přípobřežní ulici Avenida da Indía, kterou se dostane každý turista až k paláci Belém a také věži Torre de Belém, což je asi největší turistická zajímavost Lisabonu.
Podle tohoto to tam taky vypadalo. Fronta lidí u věže sahala až ven a to i v těchto měsících. Neumím si představit, jak to tam asi vypadá v létě. Stát třeba 2 hodiny na přímém slunci a čekat ve frontě, to by mě asi zabilo. U vstupu jsme čekali jen pár minut, díky nějaké šťastné náhodě a chvilkového nepřicházení dalších a dalších turistů, takže vevnitř jsme byli celkem rychle, lístky byly v tuto dobu zdarma, ale vycházka do vyšších pater věže už byla katastrofa. V každém patře jsme čekali v nekonečné řadě a mačkali se, čekali na signál, kdy můžeme jít dolů nebo nahoru (obojí na úzkém schodišti nelze). Je tam na to odpočítávání se zvukovou signalizací a navíc i v každém patře personál, který to řídil ručně. Tedy než nastala siesta, personálu se tam přestalo chtít být, tak to vzdal a odpočítávání nikdo nerespektoval. Jak to asi potom může vypadat.
Procházka po pobřežní kolonádě nazpět až k Belému je celkem pěkná, po cestě jsou různé drobné zajímavosti, jako třeba letadlo, anebo socha vojáků.
U paláce je velký udržovaný park s mnoha lavičkami, nedaleko všudypřítomný McDonald (pro ty, co potřebují na WC a nebo na Wifi), v parku byly také trhy s nejrůznějšíma věcma od knih počínaje, přes pohlednice a drobnosti pro turisty, až po věci běžné domácí potřeby. Také tu byly různé starožitnosti, mince, apod. Trošku mi to připomnělo obrovský bazar v gruzínském Tbilisi, kde je toto v mnohanásobně větším měřítku a není problém tam koupit třeba ruskou vojenskou uniformu, nejrůznější odznaky, plynové masky, atd.
Ani nevím jak, ale ocitli jsme se po chvíli chůze v centru. Narazili jsme na všechno, co jsme ještě chtěli vidět, úplně náhodou, jako už to tak většinou mám. Vyhlídková věž, nebo spíše jakýsi výtah spojující horní ulice s dolníma, byla jednou z chtěných atrakcí. Do prvního patra (se slušným výhledem) výtah jede zdarma, na vyhlídkovou plošinu úplně nahoře (pro turisty) už za peníze. Výhled je tu hezký, na okolní náměstí Baixa, zbytky hradních opevnění včetně Castelo S.Jorge, na nedaleké moře.
Odtud to už je jen kousek na hlavní náměstí blíže k pobřeží a povinné focení u Cais das Colunas
Hned u náměstí také jezdí historická tramvaj č.28, která jezdí okružní jízdu okolo centra a jet s touto stařenkou do těch všech prudkých kopců nahoru i dolů a taky do těch ostrých zatáček, je docela zážitek, který za cenu klasického MHD jízdného určitě stojí za to.
Šalina s náma vyjela někam na kopec kousek od centra a najednou šmitec, vylízat, dál nepokračujeme. Bylo to hned u nějakého parku, kterým jsme nakonec prošli a cca po kilometru jsme byli zpět na hotelu, kde jsme si nechali ještě batohy, abychom se s nimi nemuseli celý den vláčet. Alespoň jsme ušetřili za MHD.
Večer už jsme se stěhovali na letiště, odkud jsme v 6 hodin ráno odlétali na Madeiru. Myšlenka to byla dobrá, ale sehnat dobré místo na spaní na tomto letišti nebylo jen tak. Ještěže jsme přijeli tak brzo a měli jsme čas si to dobře okouknout a rozmyslet. Je třeba zůstat na T1, jelikož T2, který je mimochodem asi 5 min. shuttle busem vzdálený od T2 (a ze kterého létají všechny easyJet lety), je přes noc zavřený. Nejlepší místo se ukázalo být úplně na konci T1 před východem k suttle busu na T2, kde jsou schované lavišky u priority boarding gate pro premiérové cestující národní společnosti TAP Portugal. Polstrované sedátka bez opěrátek jsou lahodou každého přenocovávajícího na letišti. A že jich tam bylo. U nás byl naštěstí klid, ale jinak celou noc ve zbytku letišti bylo rušno. Ještě večer jsem si uvědomil jedno velké zklamání - nebude salonek, ten je totiž jen na T1 a tím nejde projít na T2. No nic, letíme a dospáváme noc, když najednou kledáme a přistáváme na jednom z nejkratších letišť v Evropě. Nebylo to ale nijak poznat, s tímto našim drobným A319 to je brnkačka. Zajímavé toto letiště je také tím, že jak rostla potřeba jej prodloužit pro dnešní větší letadla, musela se ranvej nadstavit do moře. Dnes je tam několik set metrů na kůlech na moři a mezi kůly ještě na pevnině vede dálnice spojující hlavní město Funchal s východem ostrova.
Naše první kroky vedly k autopůjčovně, kde jsme měli zamluveno auto. Portugalci nezklamali. Krom nezájmu o zákazníka mi paní chtěla vnutit nenápadně i pojištění havarijní a když jsem se s ní začal hádat, že ho nechci a že základní pojištění (povinné ručení) mám v ceně, tak po několika minutách pochopila, že nemá cenu mi ho vnucovat a řekla OK, ale vezmu si depozit 400 EUR z karty. No dobrá, co naplat. Snad se nic nestane. Vyrazili jsme nakoupit do obchoďáku do nedaleké vesnice Machico, která je vzdálena jen pár kilometrů od letiště na východ. Poté už parkujeme auto na konci silnice a vyrážíme pěšky na první cca 4 hodinovou procházku s krásným výhledem na Ponta de Sao Lourenco s majákem. Na chatě téměř na konci cesty se dá kempovat, je tam místní ranger, bláznivý cestovatel na kole a měl strašnou radost, že si s náma může pokecat anglicky, i když jeho angličtina na tom nijak slavně nebyla. Dá se tu nakoupit pár pohledů a v létě tu snad teče i voda a funguje gril. Teď nic, přestože venku je vedro (na naše poměry), asi 24 stupňů a slunce pálí. Někteří se tu koupou i teď.
Po cestě jsou vidět krásné výhledy na okolní zbytky lávou politých výčnělků z moře, které mají nejrůznější barvy. Vskutku fotogenické. Jen je tu trošku problém si někam zajít na záchod a na to se tu asi moc nemyslí, takže to je občas trošku dobrodružství. A taky je třeba myslet na to a vzít si dostatek pitné vody, se kterou je tu obecně problém i na horách.
Naše dobrodružství pro dnešní den je téměř u konce, ještě najít klidné místo na přespání. To se řekne, ale ostrov má asi 70km na šířku a asi 40 na výšku, takže tu je docela vysoká hustota osídlení. V horách je v noci zima, dole to nikde nejde. Jezdíme asi 2 hodiny až do setmění, než dorazíme až skoro na sever ostrova do malé vesničky Lameiros. Vyjíždímě nesmírně strmým stoupáním někde i na první rychlostní stupeň (tady je to normální) asi do 1000 m n.m. za vesnici, kde rozkládáme spacáky. Ráno je nám odměnou krásná vyhlídka na vesnici pod námi a pohled na vycházející slunce. Od té doby se sem vracíme (trošku nuceně) každý den, protože nic lepšího na spaní jsme tu prostě nenašli.
Ráno sjíždíme až na severní pobřeží do Sao Vincente a jedeme po pobřeží nekonečným množstvím tunelů (také zde zcela běžné) až do Porto Moniz. Vyjíždíme nahoru na vyhlídku do Achadas da Cruz, kde je pro místní i lanovka. Dole je totiž malá vesnička, která asi nemá mnoho jiných spojení se světem, než tudy. Silnici s dalšími tunely už sem nevystavěli. Pokračujeme k našemu dnešnímu cíli - 25 Fontes, který je označován za největší turistické lákadlo na Madeiře. Je to soubor levád (vybudovaných betonových zavlažovacích kanálů), které vedou podél vrchů s krásnými vyhlídkami do okolí. Procházka z horního parkoviště trvá asi hodinu a půl dolů a necelé 2 hodiny nahoru, když se člověk fláká. Opět je dobré myslet na vodu s sebou.
Cesta utíká rychle, ale je dobré sem vyrazit ráno, aby jste nemuseli každou chvíli uhýbat do protivky jdoucím turistům, kteří už jdou nazpět. Místo je tu taky jen pro jednoho. Po cestě nazpět už to holt budete muset vydržet a skákat nahoru na kanály a nebo se tisknout k zábradlím a říkat každou minutu Hi, Hello, Ciao, Bonjorno, Guten Morgen, Dobrý den, Děkuji, you´re welcome.
Při pokračování nazpět a snaha sjet níže k moři do blízkosti Funchalu, jsme narazili (krom kráv na silnici) na nádhernou inverzi! A jen co jsme sjeli do nižších poloh, bylo škaredě a chladno.
I zdejší lesy vypadají v této chvili docela strašidelně.
Sjíždíme tedy dolů, nakupujeme nějaké jídlo, dáváme si něco na zub a jedeme hledat místo na přespání. Opět končíme asi po 2 hodinách hledání na tom samém místě, jako včera. Už je pozdě a už se nám ani nechce z auta ven, spíme v autě.
Dnes nás čeká výstup na nejvyšší hory (sopky) Madeiry - Pico de Ruivo (1862 m n.m.). Vyjeli jsme si autem na viewpoint Encumeada, odkud jsme šli přechod pohoří. Je to delší, ale o to horší cesta, v porovnání s klasickým výstupem z parkoviště Achada de Telxeida, kde je to za půl hodiny na kopci. Cesta je dlouhá asi 25km tam i zpět, ale nejnáročnější jsou neustálá stoupání a klesání a to doslova do schodů. Kolena i všechny svaly na nohách dostávají pěkně zabrat. Převýšení 860 m vypadá tedy v pohodě, ale když ho překonáte po cestě tam i zpět hned několikrát, je to makačka. V půlce jsme mysleli, že už tam budem, že už nemůžeme. Potom jsme uviděli rozcestník, který říkal, že jsme v polovině cesty tam, tedy ve čtvrtině celkem. Pak už to bylo jen o psychice.
Na cestu jsme se vydali ráno po osmé a vraceli jsme se zpět večer po šesté, asi půl hodiny před západem slunce. Vychytali jsme to taktak, ale po cestě jsme často odpočívali, nehnali jsme, fotili, užívali si tu krásu. Tato náročnější trasa je určitě daleko hezčí, než samotné výhledy z Pico de Ruivo. Každému doporučuju. Komu to nevadí, může si vzít spacák a po cestě je několik tábořišť, kde je možno přenocovat. Jen pozor, jediná voda je tu u chaty na Pico de Ruivo.
Ale každá sranda někdy končí a dneska už se ani nesnažíme hledat místo na spaní, jedeme jako domácí do naší vesničky Lameiros, kde spíme. Ráno už je poslední den a vyrážíme k městu Santana, kde odbočujeme na kruháči vpravo a stoupáme neskutečně dlouho neskutečně ostrým úhlem svahu až do 900 m n.m. na vyhlídku Quemadas. Odtud vyrážíme pravým portugalským skanzenem do lesa a vstupujeme na levády Caldeirao Verde, asi druhým nejoblíbenějším místem pro procházky levádama. Ráno jsme tu brzy a vyrážíme opět mezi prvníma. Pár předešlých za chvíli předcházíme. Je tu po cestě několik tunelů, kam je třeba mít čelovku. Uvnitř jsou kaluže a stropy jsou někde vyšší a někde dost nízké (zvlášť pro mě). Nám stačil mobil s funkcí svítilna, ale bez ničeho je to fakt na nic.
Čekali jsme něco náročnějšího, ale toto je opravdu rychlovka pro důchodce. Výhledy nic moc, dojde se k jezírku s vodopádem a zpátky. Cesta cca 1,5-2 hodiny celkem. Brali jsme to skoro poklusem, jak nám to přišlo po těch předchozích dnech jednoduché.
Další zastávkou byla Pico de Areiro, druhá největší hora, odkud je obvykle krásný výhled na okolí včetně Pico de Ruivo. My měli škaredě. Normálně se tu dá přejít i na Pico de Ruivo, ale před námi tu byl nějaký vítr a deště a cestu poničili a byla uzavřená, takže se to projít nedalo, jen kratší kolečko, které nás už ale nemohlo ničím pěkným překvapit a navíc v tom počasí...
Sjeli jsme níže, kde byl krásný plácek na picknik, lavičky, několik grilů, opravdu nádherné místo na odpočinek. My tu byli sami, i když počasí se začalo už lepšit. Pomalu se ubíráme na letiště, vrátit auto, připravit se na odlet do Porta. Přestože jezdíme každý den, neprojíždíme u našeho Fiata ani celou nádrž, tak ji odevzdáváme s nelibostí zpět v autopůjčovně (bohužel tu dávají záměrně plná-prázdná, kde vám to nechají samozřejmě zaplatit a předpokládají, že neprojedete vše).
Můj první let s TAP Portugal byl příjemným zakončením Madeiry. Na krátkém letu do Porta občerstvení (bageta, víno, džus), Mr.Bean a nějaké šílené ale zábavné animovačky v televizi, info o letu, skoro jako na dlouhých trasách. Stewardky a stewardi super.
Přílet do Porta už známe, takže pohledáme už nakoupené kartičky na metro z prvního příletu, nabíjíme a jedeme do města hledat ubytování. Po krátké procházce nacházíme, nedaleko od pobřežní kolonády. Večer jdeme na večeři, chceme původně pizzu, ale nakonec objevujeme turky, tak si dávám Falafel. Ušel, ale jako v Izraeli to nebylo. Procházíme noční Porto, všude spousty lidí, město moc pěkné, nacházíme nevědomky skoro vše, co chceme najít druhý den s mapou. Postupně se stahujeme zpět do hotelu.
Ráno vyrážíme do města znovu. Je sychravé počasí, chladno, ale postupně se to trhá. Procházíme nejrůzdnějšíma ulicema a fotíme. Město je moc fotogenické, netřeba dalšího komentáře. V tuhle chvíli mě ani nezajímá, jak se to jmenuje, ale prostě se mi to líbí, tak jdu a vyfotím si TO.
Centrum je malé a dá se projít za pár hodin. Včetně pobřeží, kde je velmi fotogenický most, v noci krásně osvětlený, na druhou stranu řeky. Je tam i lanovka vedoucí na druhou kolonádu. Na našem pobřeží u mostu vede taky lanovka nahoru, my jsme ale češi, takže jdeme vedle po schodech a ještě říkáme, že to děláme schválně pro svoje zdraví.
Porto jako město se mi moc líbilo a přestože je Lisabon asi známější, je to nejspíš tím, že je to hlavní město. Porto je taková klidná, romantická záležitost, pro kterou určitě stojí zato sem jet. Nehledě na to, že do Porta jsou letenky levnější :-)
Celkové hodnocení: 8 z 10ti
Úroveň angličtiny: 8 z 10ti
