Turecko – přelom Evropy a Asie – a to nejen geograficky...

Turecko je samo o sobě velkou neznámou. Chce do EU ale ví, že většina země na to není připravená. Chce být Evropou, ale místo toho místní kultura a tradice tíhnou spíše k muslimským a arabským zemím. Podle mě je to spíše Asie na území Evropy. Kdo byl v Arábii, Gruzii, Azerbajdžánu, Jordánsku, atd. asi potvrdí, že jsou si s Tureckem blíže, než např. Francie nebo Anglie.

O těch jazycích bych obecně mohl vyprávět na to, že jsem nebyl v Turecku jen na jednom místě a v jednom městě. Většinou je tu opravdu problém se s normálními lidmi domluvit anglicky nebo rusky. Pokud člověk prostě neumí turecky, tak má malou šanci, ale samozřejmě kdo chce, ten si vždycky nějaký způsob najde.

Mé první kroky vedou do Izmiru, kde už na cestě z letiště vítá příchozí obrovská hlava vytesaná do skály. Nezkoumal jsem dál, kdo to tam z té skály kouká, ale každopádně to vypadá docela monumentálně. Izmir je třetí největší město Turecka po Instanbulu a Ankaře. Jeho výhoda ale spočívá v tom, že leží u moře a kousek od města se dají najít pláže na koupání. To sem každoročně láká mnoho turistů, nicméně určitě ne tolik, jako třena Antalya u čechů tolik oblíbená.

V Izmiru je veliké tržiště a také zřícenina Kadifekale. Podél kolonády u moře tu stojí asi nejznámější památka města, hodinová věž Saat Kulesi na náměstí Konak. Je tu také park s atrakcemi a místem pro odpočinek, kde se také pořádají různé festivaly, výstavy a kulturní akce. Na kopci je tu zřícenina starého hradu Kadifekale, kam se dá dojet autobusem, nicméně k večeru se tu pěšky rozhodně chodit nedoporučuje. Turci se mi obecně nezdáli zlí, nicméně člověk samozřejmě nikdy neví, co od nich čekat. Říká se, že na západě je bezpečno a jsou si vědomi toho, že jim turisti nosí peníze, na východě je to už horší. Zvláště k nejvýchodnější menšině za jezerem Van, která se jmenovala jako Kurdové, většinou směs národností z Arménie, Iránu a Iráku, je potřeba se chovat opatrně. Jak ve vyjadřívání, tak v chování. Jsou citliví. Dokonce jsem slyšel příběh, kdy nějaký muž, který cestoval osamotě, večer u ohně přizval příchozí slečnu anglicky mluvící, večer popili a pojedli a ráno se muž vzbudil pomalovaný na operačním stole, připraven k odběru orgánů. Tím však rozhodně nechci říkat, že jsou Turci nějak špatní a nebo nebezpeční. Pozor je potřeba dávat všude, v Praze, Vídni, Paříži nebo Londýně. Já osobně se teda ve východních zemích cítím spíše bezpečněji, než u nás v mnoha evropských městech.

Nicméně zpět k Izmiru – pokud budete mít čas, je možné si zajet místní MHD lodí na druhý břeh města, kde je nějaká obchodní pěší třída a park podél vody. Nic více tu ale nehledejte. Případně je možné vydat se na druhou stranu autobusem asi půl hodiny, kde se nachází pláž, kam se jezdí všichni turisté koupat a kterou asi doporučí většina místních z Izmiru - Cesme.

Já však zvolil, trošku omylem, maršutku (správně v Turecku je to dolmuš, ale nejde mi to pořád přes pusu) do Urly, kde je také pláž, nicméně daleko méně komerční a populární. Je tam hloubka asi jako v Balatonu, můžete jít 100 metrů do moře a pořád dosáhnete. Na osvěžení to ale stačí, je tu klid, pohoda, hudba a hlavně výhled na krásné hory naproti, asi jako na Korfu, když se koukáte naproti do Albánie. Lehátko se slunečníkem stojí 20 tureckých lir, což je asi polovina toho, co stojí půjčení na té známější pláži.

Je na čase se přesunout na sever, nicméně ve zbývající části dne ještě před nočním přejezdem do Bursy ještě zvládnu dojet cca hodinku do Efesu, kde stojí zbytek sloupu od jednoho ze starých divů světa – Chrámu bohyně Artemis. Místo má určitě svoje kouzlo, je tu možné se také podívat na trosky jiných chrámů a projít si turistické promenády s náměstíčkem, je to ale spíše malá vesnice, než město. Sloup od chrámu stojí víceméně v poli ohraničem ostnatým drátem, kolem polorozpadlé kopule od lázní, no čekal jsem od takového divu pravda trošku více. Historie asi už tolik netáhne, nebo spíš jsou si Turci vědomi toho, že už z památky nic nezbylo. Co je tu ale možné sehnat, je česky psaná kniha o historii chrámu a jeho původní vzhled. Prodavač jako jeden z prvních lidí uměl výborně anglicky a tvrdil, že tam jezdí ročně mnoho čechů, více, než jiných národností. A prý, že nás je málo...

Po večerním návratu z Efesu čekám na autobus do Bursy. Fascinovalo mě tu hned několik věcí. Autobusáky v Turecku jsou vždycky za městem, nikoliv v centru. Jezdí sem maršutky, ale velké společnosti tu mají také svoje menší shuttle busy, které rozváží pasažéry po příjezdu do center měst. Naprosto šílené ale je to, kolik lidí tady denně cestuje. Nejedná se většinou o turisty, ti lítají letadly, které jsou docela levné, nebo mají svoje turistické autobusy. Za jediný večer, cca 3 hodiny čekání, tu ale odjíždělo asi 15 autobusů do Istanbulu, asi 12 autobusů do Ankary a asi 10 autobusů do Antalye. Šílené. Jinak společnost, se kterou jsem jel já, Metro, měla za den asi 20 autobusů odjíždějících směr Istanbul. Kolik lidí denně tady asi cestuje...

Noční cesta je naprosto v pohodě, je tu možné koukat na nějaké filmy na individuálních obrazovkách a nebo poslouchat muziku. Rozdává se káva nebo čaj a taky něco málo k snědku. Myslím, že o cestující je tu dobře postaráno, až na wifi tu je snad vše (vtipné je, že tyto řádky píšu v autobusu z Tallinu do Vilniusu, který stál v akci 3 EUR se společností Simple Express, není tu teda nic z výše popsaného krom průměrně špatného záchodu a tvrdých sedaček). Cesta Tureckem je relativně v pohodě všude, mají tu všude nové široké 3 proudové dálnice a tak cesta utíká bez drncání v pohodě a rychle.

Bursa je čtvrté největší město Turecka, přesto je pořád větší, než Brno. Nic speciálního tu není, ale je tu starý Grand Bazar, který je známý jako místem obchodníků, kde se dříve živě obchodovalo. Dnes už je to tu celé pozlacené a načančané, víc, než v Grand Bazaru v Istanbulu. V Burse je ještě možné projít se nahoru do kopce k branám do historického centra, kde je malý parčík a nějaké povídání pro turisty. Nic, co by mě nadchlo jsem tu ale nenašel. Ještě jsem vylezl nahoru nad město podívat se z výšky. Překvapila mě tu želva, která si to tam prostě štrádovala v trávě. Lepší, než nějaká jedovatá potvora. V pekárně jsem se seznámil s nějakým Azerbajdžáncem, který tu teď žije a pracuje. Prý tu nic není a nic nefunguje, ale prostě se mám podívat, je tu hezky. Tak asi tak nějak to charakterizoval mýma slovama. Ani lanovka nad město bohužel nefunguje, je v rekonstrukci. V zimě tam ale jezdí prý dost turistů, protože je to jedno z mála dostupných míst, kde se dá lyžovat.

Z Bursy si to mířím do přístavu Yalova, odkud mám v plánu další den přejet do Istanbulu. Mezitím ale ještě odbočuju maršutkou do městečka Termal, kde jsou známé termální prameny, za kterými jezdí mnoho arabů a němců. Tak to tady taky vypadá. Dost komerční a pro místní dost cenově nedostupné. Většina místních, ale také mnoho Arabů si tak koupe alespoň nohy v jeskyni nedaleko termálních lázní. Najít tady ubytování taky není úplně snadné, ceny dost přestřelené, ale nakonec se zadaří a dcera od pana provozního, která uměla aspoň jako jedna z mála anglicky, sama povídala, že o kousek dál ve vesnici se ubytuju za polovic, než u nich, což bylo asi za polovic, než ve všech ostatních místních hotelech, kde jsem ceny zjišťoval.

Další den si to už mířím zpět do Yalovy a chytám loď do Pendiku, jednoho z přístavů v Istanbulu, ovšem v asijské části. Chtěl jsem se sem stejně podívat, tak proč ne. K mému štěstí jsem dorazil akorát v den oslavy svobody, takže všude byly průchody, hippies, různé skupiny lidí, doprovázené ozbrojenými policisty. Než jsem jel do Turecka, tak jsem četl – hlavně se vyhýbejte většimu seskupení lidí a nechoďde do neturistických lokalit. No tak to mám. Po cestě přes most u vlakového nádraží narážím na neprorazitelnou skupinu, dokázal bych odhadnout snad několika stovek tisíc lidí. Čekal jsem snad půl hodiny, než přešla. Nic podobného jsem nikdy nezažil. Ale v Istanbulu, který má stejnětak obyvatel, jako má celé česko, se není asi čemu divit.

Po chvíli brouzdání a hledání se v asijské části Istanbulu se vracím kolem nějakých obrovských kasáren a přístavu zpět k vlakovému nádraží, přecházím až na autobusové nádraží, odkud jezdí lodě do evropské části opět za cenu MHD. Projíždíme Bosporským průplavem, kudy mohou plout lodě klidně až do přístavů v Batumi a nebo Poti v Gruzii a nebo do Oděsy na Ukrajinu. Přes kanál vede Bosporský most spojující silniční sítí obě části Istanbulu. Přijíždíme do samotného historického centra Istanbulu k světoznámé Modré mešitě (Blue mosque), která je snad známější díky své velikosti a poloze u přístavu a Galatského mostu, než Hagia Sophia, která je však daleko důležitější památkou. Rozdíl je ale taky v tom, že Modrá mešita má vstup zdarma, zatímco známější Hagia Sophia je “dost” drahá. Zvenku vypadají podobně, velikostí asi taky, uvnitř je Modrá mešita nádherná, Hagiu Sophiu nemám možnost soudit, místní mi to ale vymlouvali, že tam mám jít jen tehdy, jestli nevím, co s penězmi. No co, stejně ve všech filmech je skoro vždycky ukázaná Modrá mešita.

Procházím Grand Bazar a mířím si to hledat ubytování, které je kousek od náměstí Taksim, na které mám namířeno ráno. Večer ještě hledám něco k snědku a nacházím vařenou bramboru plněnou vším možným, zeleninou, masem, horčicí, skoro všechno, co se tu dá najít. Jak jednoduché, jak chutné a jak výnosné – 10 tureckých lir.

Taksim ničím neoslnil, je to prostě náměstí, kde zrovna probíhala nějaká ceremonie a kladení věnců. Odsud jezdí známé turecké tramvaje až dolů do historického centra města. Tuto turistickou třídu lemuje nespočet obchodů, umělců, pouličních prodejců, hotelů a hostelů. Před úplným sestupem dolů narazíte na Galatskou věž, odkud je zvlášť večer nádherný pohled na město.

Po Galatském mostu, kde jsou vždy připraveni rybáři, se dostanete zpět k Modré mešitě. Procházím znovu Grand Bazar a mířím k výstavě Expo, které letos mělo Turecko uspořádáno s Jižní Koreou. Bylo tu k vidění také mnoho dalších stánků, včetně třeba Uzbekistánu, Turkmenistánu a nebo Azerbajdžánu, což jsem hned využil k nafasování mapy Azerbajdžánu a získání několika základních informací od ochotných “stánkařů”, jelikož za 14 dní mám cestu do tého netradiční země naplánovanou. Jak říkal onen domorodec – je tu všechno, je tu krásně, všude se tu cestuje jednodušše, jenom dostat víza.

 Po návštěvě Expo přecházím vedle k chrámu Hagie Sophie, kde je fronta ažažažaž. Takže to rovnou přecházím a jdu alespoň do zahrad poblíž, kde se dá v klidu relaxovat. Další den si to ještě namířím na doporučení do archeologického muzea, kde je mimo jiné také další ze starších sedmi divů světa – lev z Mauzolea v Halicarnasu.

Odpoledne ještě omrknu místní pobřeží z jižní strany Istanbulu, kde se schází nižší třída místních a někteří z nich tu mají taky svoje příbytky stavěné z dek a krabic. Děti chodí žebrat, ale nějak už jsem si na cestách po východě na toto zvykl, tak nedostávají nic. Už je mi to tu celkem dlouhé. Řekl bych, že pokud člověk nechce jít do všech muzejí a přesto chodí všude pěšky jako já, stačí na Istanbul tak dva dny. Další den už si to tedy mířím na jedno ze dvou letišť (Sabiha Göcken – na asijské straně) a pádím si to s novou linkou Wizz Air asi za tisícovku domů (tedy do Budapešti).

Celkové hodnocení: 7 z 10ti

Úroveň angličtiny: 2 z 10ti