Island - Nebe, peklo, ráj...

Island byl už nějakou dobu mým snem. A jelikož sny se mají plnit, i já jsem se musel vydat tímto směrem. Říká se, že komu se líbí Nový Zéland, ten bude nadšený i z Islandu. A musím říct, že mě nezklamal. V létě chládek, hory i nížiny, zeleň i pouště, moře a oceány i suché planiny, příroda a člověk v naprosté symbióze. To vše na jednom místě. Pro mě nepředstavitelná země plná energie a krásy. Málo lidí, hodně prostoru a přírody - prostě krása.

Na Island se dá dostat buď trajektem z Irska a Velké Británie a nebo z Norska. Cesta trvá 3 dny, případně po cestě stihnete ještě dvoudenní přestávku na Fayerských ostrovech. Druhá možnost je samozřejmě letadlem. Léta zde několik společností, např. SAS a nebo mnou zvolená islandská společnost IcelandAir, která léta z mnoha evropských měst a nebo např. i z NY a nebo Bostonu. Nejlevnější letenky jsou pravidelně z Franfurktu, Londýna a nebo Norska, odkud jsem také letěl já. Jednak Norsko je taková aklimatizační komora a jednak sem lze sehnat letenky např. za 4 PLN jako v mém případě. Je potřeba ale také počítat s tím, že pokud letíte na Oslo-Torp, zpáteční jízdenka na autobus do centra vyjde cca na 900,- Kč. Letadla na Island totiž lítají zásadně z mezinárodního letiště Gardermoen, které je za městem na jinou stranu. Jezdí sem každou půlhodinu z Bussterminalen z centra autobus SAS Expressen, který vyjde cca na 300,- Kč na jednu cestu. Letiště Gardermoen je obrovské letiště s největším počtem odbavených pasažérů v Evropě, má 2 podlaží a neuvěřitelně velké parkoviště, spoustu hotelů a konferenčních místností a sálů.

Plán na tento týden byl následující: po příletu na Island prohlédnout 2 dny Reykjavík a poté půjčit auto a vydat se na okružní jízdu přes celý Island.

Je trošku zvláštní pro našince přiletět o půlnoci a spatřit sluníčko, ale to už další dny nebylo ani nic neobvyklého. Polární den je parádní, polární noc musí být docela děsivá :-)

Island jako země je na první pohled malá, díky tomu, že má ale jen něco přes 300 000 obyvatel, dá se tu slušně pohybovat bez tlačenic s dalšíma lidma, zvláště pak na severu, kam mnozí turisté nedorazí. Reykjavík je hlavním městem o rozloze větší než je naše Praha, ale žije zde jen něco přes 100 000 obyvatel, což i tak je vlastně třetina ostrova. Mají tu vše potřebné k  životu - obchodní centra (ne zbytečně tolik jako u nás), univerzitu, památky, muzea, knihovny, parlament, pěší zónu pro turisty, kostel, přístav a taky nově stavenou operu.

Velmi oblíbenou a často turisty využívanou službou na Islandu je společnost Reykjavik Excursions, kteří mají mnoho cestovních, ale i terénních autobusů a nabízejí mnoho výletů po celém ostrově, rozdělených do několika okruhů podle zajímavostí, na které lze na cestě narazit. Jezdí ale i na mezinárodní letiště do Keflavíku, kam jsem přiletěl i já.

Jen několik kilometrů od hlavního města je potom k dispozici Blue Lagoon - termální koupaliště se slanou modrou vodou a s mnoha nádobami skalice, kterou si turisté rádi pomazávají všechny části těla kvůli jejím léčivým účinkům. Je to jedna z nejoblíbenějších turistických atrakcí a tak tomu taky cena vstupného odpovídá. Bohužel žádné mládežnické a nebo studentské slevy tu neznají, pokud nejste studentem místní univerzity. ISIC z MU mi prostě nebyl nic platný :-)

Pokračuji cestou na východ, první zastávkou je asi po 80 km od Blue Lagoon národní park Pingvellir, kde lze také objevit kromě krásné přírody a jezera jediný les na islandu.

Cesty jsou zatím celkem v pohodě. V průvodcích jsem četl, že asfaltových silnic je na Islandu jen asi 10%, tak jsem měl celkem strach si půjčit jen VW Golf, ale není vůbec čeho se bát. Na cestu okolo ostrova stejně ve většině případů pojedete po silnici č. 1, která je téměř úplně celá skvěle asfaltovaná bez děr, zatáček a nějakých vyjetých kolejí od kamionů, jako u nás (průměrně potkáte na cestě tak max. 5 kamionů za celý den).

Další zastávkou kousek dál (cca 60km) je další artefakt tzv. Golden Circle - Geyjsír. Je to plocha, kde je několik horkých pramenů, z nichž jeden vybuchuje každých cca 8 minut do velké výšky a turisté nepřestávají fotit a žasnout.

O další kousek dál, jen několik kilometrů je poslední na zastávce Golden Circle a to je vodopád Gullfoss. Úchvatný obrovský vodopád dá se říct na konci světa, nebo spíš na konci normální asfaltové cesty. Potom nezbývá normálním autem, než se otočit a vracet se směrem na jih, kde se po asi 70 km napojíme na hlavní silnici č.1, která vede okolo celého ostrova. Napojím se ve Hvollsvölluru, kde taky po několika dalších kilometrech u jedné z benzinek N1 trávím první noc v autě. Cesta nebyla dlouhá díky flákání se v termálech, cca 350 km.

Asi bych byl špatný cestovatel, kdybych se nezašel podívat na momentálně jednu z nejznámějších sopek na Islandu, jejíž jméno se dá naučit během výstupu na protější kopec - Eyjafjatlajökull :-) Bohužel nebylo vidět víc, než jen úpatí sopky, z této strany se nahoru rozhodně vylézt nedá a zbytek je schovaný v mracích. Sopka je klidná a nic nedělá, pouze všude okolo po okolních kopcích se válí spousta černého prachu jako pozůstatek letošní paseky, co tu nadělala. Z toho samého místa jde vidět už i kousek sněhu a její větší a hrozivější sesty - Katly.

Po několikahodinovém výšlapu je načase zase jet dál, po cestě narazíte na několik dalších známých krásných vodopádů, nádhernou přírodu plnou zeleně.

Po několika kilometrech narazíte na odbočku, kde končí asfaltová cesta, ale dá se tu jet s normálním autem a jak jsem zjistil, čeští řidiči dokonce i s autobusem plným turistů :-) Je to cesta k prvnímu z ledovců, který je ovšem díky napadanému prachu velmi špinavý. Dá se vyjít po jeho boku nahoru a to bez zvláštní horolezecké výbavy.

Po několika dalších kilometrech dorazíte až na jih za město Vík, kde lze vidět Atlantský oceán, místní pobřeží a při pěkném počasí také mnoho místních tradičních zvířat - ptáků, tzv. Kitten Huffin Puffin. Jsou pěkní a jsou téměř na každém pohledu a tričku v místních souvenirs.

I cestou autem po hlavní silnici je rozhodně na co se koukat. krásná příroda a střídající se polopouště s krásnými řekami a zelenými pastvami plnými krásných ovcí běhajících přes silnice. Omezená rychlost 90 km/h, která platí po celém islandu po asfaltových cestách a kterou kupodivu narozdíl od česka všichni bezproblémů dodržují, má zde své opodstatnění.

Kolem 11 večer projíždím náhodou okolo nějakého mostu a vidím kousek ledovce. Začíná zde totiž po Grónsku druhý největší ledovec na světě - Vatnasjökull, který má obrovskou rozlohu a lze ho vidět z několika dalších míst podél silnice.

Kousek dál je asi nejúžasnější úkaz z celého výletu - laguna, kde lze vidět spousty nádherných ledových ker. Společně se soumrakem to je skutečně kouzelné místo, nezapomenutelný zážitek!

Někde na jihovýchodě ve městě drupivogur opět u benzinky přečkávám další noc. Další den ráno je na řadě východní pobřeží Islandu, po cestě kolem města Höfn, kde je docela dobré si natankovat, protože i když je benzinek dostatek, neplatí to úplně o celém Islandu, zvláštěpak na východě, kde měst není tolik. Naštěstí pokud je benzinka daleko, je zde informativní značka, kolik to je km. Je nutné ale počítat s tím, že po silnici č. 1 projedete spoustu serpentin a několik úseků bez asfaltu a nebo jako já zkratkou po silnici 939, která vyjde časově i vzdálenostně lépe, cesta je tu dle slov zkušeného autobusáka asi stejná. Jde vidět, že to zkoušel, protože po cestě přes déšť a obrovskou mlhu jsem na silnici akorát tak pro koně narazil na několik kamiónů a sebevrahů na motorkách. Svodidla na okrajích jsou jen vyjímečně a divím se, že jsem nespatřil žádný kamion dole pod strání.

Cesta je tu někde opravdu prašná a kamenitá, podle čehož vypadá potom také auto. Naštěstí u všech benzinek N1 mají hadice, kde si lze zdarma umýt auto kdykoliv je potřeba.

Na východě u města Egillstadir je jezero Lagaflot, u kterého se jistě stojí zato zastavit. Na jeho konci je navíc známý čedičový vodopád, kam lze pěšky vystoupat asi 3km nahoru po schodech a cestě z parkoviště. Je tu nádherný výhled.

Poté k večeru vyrážím na úplný severovýchod země, kde je nejznámější činná sopka Islandu - Krafla. Jsou na ní vystavěné elektrárny, které výrazně napomáhají výrobě 99% elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Jsou zde ale také nádherné přístupné lávové pole, kde se můžete po vyznačených cestách projít a nalovit si nějaké ty vzpomínky do batohu s sebou. Pravá láva je naštěstí lehká, takže úlovek ve formě třetiny batohu jako v mém případě není až takový problém :-)

Další večer trávím v kráteru sopky u jezera Mývatn, kde se schovávám před docela velkým a studeným větrem od Grónského moře na severu. Naprosto skvělou a příhodnou věcí je potom termální koupaliště, které je hned nazačátku u jezera Mývatn po sjezdu z kopce od krafly. Mají otevřeno do půlnoci, takže nebylo lepšího strávení večera, nežli zajít tam.

Další den ráno kousek od kráteru narážím na další turistické zajímavosti jako díru do skály, kde vyvěrá termální pramen, ve kterém se ještě před pár lety dalo koupat. Teď už je ale voda příliš horká.

Jen malý kousek za Mývatnem směrem na hlavní město severu - Akureyri se nachází park s několika různě dlouhými turistickými okruhy a hromadou kamenů. Na konci delší trasy se nachází brána z kamenů, ke které se váže místní historie. Lze tu prý spatřit místní kouzelné troly, kteří tu žijí.

Bohužel město Akureyri jsem si prohlédnul akorát z auta a nakoupil zásoby jídla, benzínu a skvělých polomáčených sušenek z Anglie v místním supermarketu :-) Po cestě severním koutem Islandu dál na západ nenarazím několik desítek kilometrů na žádnou vesnici, ani mnoho aut tu nejezdí. Je tu tzv. drsný sever, jak říkají místní. Cílem je dojet až na severozápad ostrova k severnímu cípu ostrova a Grónskému moři. Asi v polovině cesty je jeden z nejznámějších a nejširších vodopádů v Evropě, tzv. vodopád Bohů, neboli Godafoss.

Po dalších desítkách kilometrů už narážím k večeru na vesničku u Grónského moře, kde je neskutečná zima a obrovský vítr. Otevřít dveře od auta bylo docela dost náročné, ještě náročnější ale bylo udržet je, aby je vítr nevylomil.

Na severu jsou také mnohé vesnice, které nabízejí ve svých zátokách při pěkném počasí pohled na velryby a nebo tuleně, některé společnosti dokonce pořádají výlety na lodích na moře, kde dokonce garantují tuto podívanou.

Místo na spaní je v těchto končinách sehnat opravdu těžké, jelikož silný větr na štěrkových cestách téměř auto posunoval. Hledal jsem několik desítek kilometrů další jízdy místo, kde bude klidněji. Nakonek mě zachránil zákop mezi cestou a loukou u potoka, kde se dala nabrat čerstvá pitná voda a vyprat oblečení, kterého přecejen na dvoutýdenní dovolenou v příručním zavazadle se spacákem nebylo moc :-)

Na západě po projetí do jednoho z fjordů čeká jedno z dalších známých míst a to ledovec Sneafellsjökull, což je místo, které si vybral Jules Verne ve své výpravě na Cestě do středu země, jak nazval svoje dílo. A příroda a okolí opravdu napovídá, že je tu místo, kde se dá sestoupit až do samotného centra naší planety.

Dále na západě ve městě Borgarnes hledám místo, kde bych si trošku odpočinul po náročných cestách severu. Hledám termály. V místních informacích se skvělým a veselým chlapíkem (kéž by všichni u nás na úřadech a informacích byli tak příjemní jako on) jsem probral možnosti, kam se dá v okolí zajet, místní zajímavosti a jelo se. Bohužel jsem se nechal trošku unést slovíčky a jelikož jsem chtěl na Hot Springs, poslal mě na největší horké prameny v Evropě, na které jsou tady všichni pyšní, jsou v přírodě a zdarma. Po 100km zajížďce jsem zjistil, že hot springs nejsou to samé jako termal spa a koupat se tu opravdu nedá :-) Zato tu mají ale skvělou samoobsluhu, kterou si mohou dovolit opravdu jen v severských zemích. Nákup rajčat s příspěvkem 200 ISK do kasičky by u nás byl asi opravdu jen utopií.

No nic, bez koupání se blížím k večeru zpátky z druhé strany k Reykjavíku, místo zajíždky okolo jsem zvolil časově výhodnější, finančně stejně náročnou zkratku a to tunelem pod mořem za 900 ISK, který vede až před město. Na jeho konci je skvělá pláž s nádhernými kameny a skvělým výhledem na hory i město.

Na večer dojíždím až dolů na jihozápad kousek do Grindavíku, několik kilometrů od letiště, ze kterého další den odlétám. Spím kousek od již známých termálních pramenů u Blue Lagoon. Přepadá mě nostalgie a nechce se mi pryč. Klidně bych půjčil nějaký džíp a projel druhé kolo vnitrem země a zažil bych ještě jednou tolik krásy.

Ráno se přesouvám ještě k horkým pramenům, kde je zase elektrárna a k majáku u Atlantského oceánu.

Další zastávkou je tzv. most mezi kontinenty, který oficiálně odděluje Ameriku a Evropu a každým rokem se od sebe v závislosti na pohybu tektonických desek Země o 20 mm vzdaluje. Celý Island je vlastně rozpůlen na evropskou a americkou část a tak často v místních vesnicích místo tradičních pokrmů jako ryby atd. nacházím pizzu, hranolky, hamburger a coca colu...škoda toho.

Poslední zastávka je město Keflavík, kde také vracím auto a nechávám se odvést na letiště. Potkáváme se zde s další bandou lidí někde z jižních čech, kteří tu samou trasu jeli 2 týdny :-) V Keflavíku ještě naposledy obědvám, koukám na údajně nejkrásnější golfové hřiště na světě, ze kterého je opravdu krásný výhled. Golf je na Islandu národní sport a i když jsem si nikdy nemyslel, že tu lze nějaké hřiště postavit, jsou tu všude.

Rozloučení patří letišti v Keflavíku se vzpomínkou na nádhernou zemi, krásnou dovolenou, skvělé místní ochotné lidi s výbornou znalostí angličtiny a ochotou hodnou severským zemím. Doufám, že se sem zase někdy podívám, ovšem už s terénním autem, abych mohl napsat zážitky z vnitrozemí. Díky Islande!

Hodnocení: 10 z 10!