Proč poskakovat po jedné noze, když můžeme stát oběma nohama.

Vznik tohoto tématu je velice dlouhý. Na počátku stál člověk aby zde stál opět, ale jako člověk který Ví. Poznání věcí, které jej obklopují dostává své jméno k takovým poznatkům, že člověk se stává skutečně vážící a nedbá těch co stojí na jedné noze válčící se všemi o svůj názor na svět. Přitom vše je tak snadné, stát se člověkem jde, ale je k tomu potřeba činnost, která člověka naplňuje. Toto činností se uplatňuje právo člověka na to stát tak, aby byl jako člověk, tedy na obou nohách, které symbolizují duchovní podstatu člověka stejně tak jeho fyzickou část. Obě části se nedají od sebe oddělit, jedna navazuje na druhou takovým způsobem, že člověk neví kde jedna začíná a kde končí. Proto je nutné přijmout nové paradigma, které bude tomuto fenoménu věnováno tolik pozornosti jakou by mělo dostat. Poznání pravdy je člověku blízké, přesto ne každý po ní prahne a někomu stačí jen část pravdy aby si vytvořil názor na vše, někomu nebude stačit tato část a bude chtít poznat pravdu celou. Pro takové lidi by měl být zřízen systém, který by jim umožnil provést operaci člověka ve své vážnosti a to takovou, že člověk, který se stane člověkem tím, že váží dokáže přijmou co přijmout má a přitom dokáže vydat ze sebe to nejlepší, co přijal za své. Tímto se naznačuje poslání člověka, být na obou nohách tedy duchovnu i fyzičnu a přitom být i člověkem, který váží. Poznání této pravdy je skryto člověku, který nedorostl velikosti člověka, ale stále zůstává dítětem. Toto dítě má v sobě každý a je jedno jestli vědomý člověk nebo nevědomý, je to úděl člověka být za své poznání vděčný Bohu, který dokáže dát člověku to co potřebuje v daný čas.

Proto bych to ukončil slovy: Ať žije člověk, který Ví.