Kdo pochopí víru člověka najde květ, který není květem, ale vším co může víra obsáhnout. Tedy krásu i život ve své nejčistší podobě.
Věřím člověku, je to dobré či zlé znamení? (pracovní název)
Kdo jednou pochopí člověka pochopí i Boha, který kráčí v jeho šlépějích. Kdy to funguje i obráceně, ale tohle je pro většinu lidí nepřístupné téma. Jak tedy začít. Začít by se mělo vírou, tedy tím co žije, dalo by se říci. Víra žije, stejně jako ten, kdo věří. Toto moto je motem člověka stejně tak Boha. Toto moto nevzniklo jako reakce na víru, ale jako poznatek života, který udělá každý, kdo věří. Víra je tedy zaobalená životem a život je zaobalený ve víře. Tyto dvojčata se zdají být totožné, přesto je mezi nimi rozdíl. Život se nedá nežít, přesto je, ale víra se nemusí praktikovat, přesto se dá žít, sice špatně, ale dá. To špatně je dnešním lidem blízké, protože jejich víra je vírou toho co si lidé přejí. Přitom víra je tak efemérní pohled, že jen Bůh a vědomý člověk může říci, chápu. Víra se v dnešní době zhmotňuje a toto zhmotnění je chimérou života. Víra se může zhmotnit, ale vždy tak, že vytvoří vnitřní krásu. Ta vnitřní krása je moudrostí samou. Tohle je poselství víry i života: Buďme moudří a buďme těmi co žijí vírou.
Myslím, že toto téma je obsažné jako život, kdy každý přidá svůj střípek života aby víra žila. A o tomto je pak celá víra, skládá se ze střípků života, který žijeme. Víra není nic kompaktního nebo uceleného. Jsou to střípky života nynějšího i minulých. Je to esence bytí, zabalená životem.
Co říci závěrem, toto pojednání vytrysklo z víry a bude zase vírou v toho kdo nám poskytuje dary, moudrosti života. Ty dary přijímáme jako život, tedy celou svou vahou osoby žijící. Proto bych si přál aby víra nevyhasla a byla lampou světa, světa který jde světlu vstříc. Světlu, který není světlem, ale životem nás všech.
Děkuji za pozornost.
