Sekaná a život

Cítím se jako sekaná. Rozšmelcovaná v mlýnku zvaném život na maděru. Dvakrát semletá, aby mi to nebylo líto. Smrdím cibulí, podávám si ruku s kmínem a česnekem, matlám se strouhankou, smrdím majoránkou a jedno už vím jistě. Ze sekané prostě beef á la Stroganof nevyčarujete.

Už dva roky se ne a ne hnout z místa. Samý problém, nemáte práci, problémy se vším, na co se podíváte, tráva neroste rok, kam šlápnete, spadne na vás jediná visící větev v celém městském parku, pokazí se vám několikrát auto, nabouráte, nemáte práci ani vy, ani partner, nakonec už to přenášíte asi dál a práci nemá ani to nebohé dospělé dítě, pes vběhne pod auto, nevyjde vám dlouhodobější psaní, co vypadalo tak jistě, s reportáží vás taky někdo předběhne, uháníte platby pro vás s omluvou nenadálých výdajů a přitom vám zrovna listonoš nese xtou upomínku platby, už mu radši ani neotvíráte, nestíháte pro svou chandru termíny, do toho vás čím dál víc bolí rameno až s ním skoro nehnete, a až s ním nepohnete opravdu a léčíte ho, tak vás dorazí ještě pořádná angína. A taky občas prostě nespíte... Cítím se duševně i fyzicky jako horník po týdnu rubání na šachtě bez nároku na bezpečnostní přestávku. Další katastrofy už nelíčím, ale že jich ještě bylo. Pak se nedivte, že jednoho dne přijdu odněkud domů a když mi zůstane klika ze dveří v ruce, tak se prostě schoulím a rozpláču a říkám si – proboha proč? Připadám si jako v tom vtipu. Sedlákovi chcípne koza, shoří stodola, pak mu umře i žena a on klečíc, hlavu otočenou k nebi, volá: „Panebože, co jsem ti udělal?“ A Pánbůh vykoukne a říká: „Já ti ani nevím, ale tak nějak mě pořád sereš,“… Jednou jste prostě biftekem a jednou sekanou… Nic proti sekané, mám ji snad i raději, nepřejí se tak rychle jako biftek. Ale pořád? Panebože, já už jsem fakt hodná!