Bojím se

Kdo z nás neměl kdy strach? Takové zvláštní, jednoduché slovíčko a co všechno skrývá. Mít strach může být příjemné až vzrušující v očekávání něčeho zásadního. Strach může být ale i devastační. Bojím se mít takový strach.

V životě jsem se bála jen několika věcí. Moje nejranější vzpomínky padají do doby, kdy jsem ještě chodila do školky. Večer mě rodiče uložili do mojí postele v ložnici, kde byla naprostá černočerná tma. Okno bylo na západ, do polí, zatažené závěsy a pouliční osvětlení ještě nebylo, tedy bylo, ale jinde. Tma jako v hrobě. Dodneška vidím tu tmu, která mě obklopovala. Bála jsem se jí. Připadala mi jako kupole nad mým tělíčkem, která se pořád snižuje, až mě zcela zahltí. Nepomáhaly ani zavřené oči. Tma byla prostě strašák největší, a když už jsem se do ní dlouho dívala, blikala mi před očima světýlka. Když jsem byla u očního poprvé na perimetru, připomnělo mi to. Ta blikající světýlka, pokaždé na jiné straně… jenže tentokrát už jsem se nebála. Podruhé jsem se zažila podobný pocit na základní škole. Tehdy učitelka přinesla do třídy fotografii děvčátka popáleného napalmem, které spolu s jinými dětmi s pláčem běželo směrem k fotografovi. Děsivý snímek vidím dodneška. Tehdy jsme měli přinést jednu korunu za fotografii, na pomoc vietnamskému lidu. Tu fotku jsem si před chvílí na internetu velmi jednoduše našla. Otřásla se mnou úplně stejně jako tehdy. A vím, že právě tato fotka formovala můj postoj k jakékoliv válce a strach z ní. Dlouhodobě a hodně jsem se bála v pubertě, v době studené války. Měla jsem obrovský strach z války, ve snech na mě pořád něco padalo, dům, letadla, všude hořelo. Amerika byla strašákem největším a soudruzi z Moskvy tehdy nadlouho zaseli do mé dušičky přiblblé semínko jistoty a opory. A potřetí v životě se bojím teď. Bojím se hodně. Ne o sebe, to už dávno ne, ale o mé blízké a vlastně i o neznámé lidi.  O ty, co musí zažívat traumata, o kterých jsme si možná naivně mysleli, že se nás už netýkají. Válka byla vždycky někde daleko. Ale teď je to jiné. A zase se mi zdá, že kupole a věčný prostor nade mnou padá a zahltí mě. Bojím se.