Mezi jedním a druhým plechem cukroví

Nejsou spálená, jsou tmavě žlutá… bráním se vehementně nad plechem mírně osmahnutého cukroví a sama sebe přesvědčuju, že je to vlastně ta správná barva. A jakáže to barva je? No přece – něco mezi dozrálým lánem žita a čerstvě pooraným polem, kdy ještě z hlíny vyčnívající stébla obilí dávají zdálky poli tu správnou žlutohnědou barvu.

Jsou prostě jiná. Pět plechů krásně žluťoučkého lineckého na jeden „přičmoudlý“. Pardon – není přičmoudlý, má jen trochu jiný odstín. Takový medovější. Nakonec – možná to vypadá i lépe než ta žlutá kolečka, která najednou vypadají jako nedopečená. Je to stejné jako v životě. Někteří jsou prostě zcela nedopečení, jiní krásně žlutí a další zase přičmoudlí. Každý chutná jinak, každý má svou kvalitu. A jsou snad jedni nebo druzí o to horší? Ano, ze škatulky plné žlutých koleček stejné barvy a tvaru vyčnívají. Ale popravdě – nejsou někdy chutnější právě ty, které nemůžeme zařadit mezi ta stejná kolečka se stejným očkem a stejně vroubkovaným okrajem? A nechutnají nám náhodou právě proto, že jsou jiná? Tak nevím, sedím tu u počítače a myslím, že se mi v troubě právě vytváří další várka nekonformních koleček, která se stejně nakonec sní…