O Jonáši, cibuli i perlách

Praha - vznešená i hrdá dáma, někdy naopak čtvrtá cenová skupina. Je vše, co chceš ty sám, aby byla. Ráj světa i labyrint srdce. Mekka poutníků i stoka odkopnutých. Ověšená krajkami a perlovými náhrdelníky, anebo smrdící cibulí a gulášem. Praha – milovaná i nenáviděná.

Vím, co nejvíc mi Praha připomíná. Velrybu, která spolkla Jonáše, aby ho milostivě po nějaké době opět vyvrhla. Velryba se líně převaluje a přitahuje pozornost malých rybek, které se chtějí koupat v jejím odlesku a hřát v teplém proudu omývající její boky. Cesty mnohých vedou do Prahy. Stejně jako si prchající Jonáš na útěku před Bohem vybral moře, prchající zoufalci si na útěku před sebou samými vybírají Prahu, aby v ní našli své nové místo na zemi. Praha, ta děvka proradná, ověšená zlatými cingrlátky a lákající na nevídané rozkoše, se však nechová ke každému stejně přátelsky. Zoufalce polkne a jen na ní záleží, zda ho také vyvrhne či stráví. Jednou se líně převaluje pod povrchem vody, podruhé zapluje do největších hloubek, kde se i fluoreskující odlesky ztrácejí v temnotě hlubiny. A běda člověče, vyvrhne-li tě tady. Cestu zpět v mořské tmě nenajdeš. Je stejně nenažraná jako každá velryba, ale ne každému je milostivá jako v biblickém příběhu ona velryba k Jonášovi. I tak tě vrátí vycucnutého, sežvýkaného a dolámaného. Najdeš-li sílu se vrátit z moře, jsa posílen nevídanou zkušeností, dobře uděláš. Přijď pokorně zpět a zapomeň na mořské panny, na odlesky v hlubině a lákání sirén. Zachtělo-li se ti odemykat skříňky Pandořiny zlatým klíčem, běda ti.